NEJLEPŠÍ ČESKÁ MUZIKÁLOVÁ ZPĚVAČKA ROKU 2022, přítelkyně koní i adrenalinový nadšenec.
STYLE INTERVIEW
POSITIV 4/2022 ǀ 61
jsem s nimi úžasná dobrodružství. Jezdily
jsme po Evropě – byly jsme na festivalech
v Itálii, Polsku nebo Německu, v Anglii
jsme měly dokonce i samostatnou čtrnác-
tidenní šňůru. Také mi ta léta dala docela
velký dril ve zpěvu, člověk není “uzamče-
ný” v jednom žánru. Country je docela
pestré, obsahuje třeba prvky popu nebo
swingu. Takže to byla docela dobrá škola.
Od roku 2003 jsi členkou muzikálového
souboru Národního divadla
moravskoslezského. Příští rok to tedy
bude jubileum – 20 let. Kolik rolí jsi už
za tu dobu ztvárnila?
To jsem nespočítala, ale zhruba před
sedmi lety mi kamarád David Velčovský,
tehdejší produkční, dal jako dárek velký
plakát, kde mi vypsal všechny mé dosa-
vadní role. Sama jsem se divila, jak moc
jich bylo, na mnohé jsem už zapomněla.
V roce 2014 jsi získala svou první Cenu
Thálie, protože jsi doslova zazářila
v hudebním dramatu Edith a Marlene
jako Edith Piaf. Letos jsi získala druhou
Thálii za roli Ády Harrisové v muzikálu
Květiny pro paní Harrisovou. Co ti tyto
ceny přinesly?
Samozřejmě obrovskou radost, vždy jsou
to emoce a překvapení. O to to bylo větší
překvapení teď podruhé, to jsem opravdu
nečekala, slovy božského Karla (smích).
Ale kromě euforie a radosti to přináší ur-
čitou zodpovědnost. Je to závazek, člověk
by měl pořád pracovat. U první Thálie
jsem měla období, kdy jsem si myslela, že
mi role Edith Piaf a s ní i první Thálie ne-
přinesly nic pěkného. Naštěstí to období
trvalo jen chvíli a já znovu začala mít Thálii
i roli Edith Piaf ráda. Podruhé je to oprav-
du nečekané a mám z ocenění ohromnou
radost. Je to takové skleněné potvrzení, že
to asi všechno klape a má to smysl.
Je něco, čeho jsi ve své profesi v tuto chvíli
ještě nedosáhla? Nějaké vysněné přání?
Samozřejmě jsou role, které se mi moc
líbí. Ráda občas zavtipkuji o roli Sally
Bowles z muzikálu Kabaret – ústřední pí-
seň z muzikálu zpívám a říkám si, že to
je role, kterou jsem nikdy nezpívala. Už
ji ani zpívat nebudu, protože na to ne-
mám roky, na akcích ji ale zpívat můžu.
Jsou i další role, které by se mi líbily, ale
spíše to nechávám plynout. Teď mě čeká
Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet
Street, tam mám hlavní ženskou postavu,
paní Lovettovou. To je pro mne velká vý-
zva. Mým velkým přáním je mít za zády
živou kapelu, protože mít za zády živou
energii je snad to nejlepší, co si může
zpěvák přát.
Ty jsi od dětství Ostravanka. Jaký je
tvůj vztah k Moravskoslezskému kraji?
Neláká tě Praha?
Měla jsem možnost si vyzkoušet zazpívat
v pražské Hybernii, protože jsem tam hos-
tovala v představení. Byla to fajn zkušenost,
ale já bych ostravské divadlo nevyměnila za
žádné jiné. Jsem tady spokojená a mám tu
spoustu přátel. Praha jako město mě neláká
už vůbec. Je strašně moc velké, je tam moc
lidí. Čím jsem starší, tím více utíkám do klidu.
Dočetl jsem se, že ve volném čase ráda
jezdíš na “čundry”, občas se projedeš na
koni, zkoušela jsi i horolezectví. Je to tak?
K horolezectví jsem jen přičichla, vylezla
jsem obtížnost 4 nebo 4+, kdo se v tom ori-
entuje, pochopí. To je moje maximum. Měla
jsem to moc ráda a všechno, co s tím souvisí.
Ale už je to pryč, už nelezu.
Na čundry taky nejezdím pravidelně, ale
když se naskytne vzácná příležitost, tak jedu.
Teď mě vzala dcera na „miničundr“ a moc
jsem si ho užila. Bylo to nádherné zase kou-
kat na svět z koňského hřbetu a nechat si při
cvalu vlát rozpuštěné vlasy. Ten pocit miluju.
Když jsme se viděli naposledy, prozradila
jsi mi, že jsi nedávno cestovala i po
Středním východě. Jaké to bylo?
Ano, to bylo asi před pěti lety. Neskutečnou
náhodou jsem byla pozvána mou kolegyní
a kamarádkou Terezou Kaveckou, abych se
přidala k ní a její kamarádce na výlet do Izrae-
le. Dva dny před odletem mi zařídily letenku
a já letěla s nimi. Bylo to na pozvání jejího
příbuzného Marka Halfara, který dělá váleč-
ného kameramana. Bylo to neskutečně úžas-
ných pět dní, Marek se nám věnoval úplně
naplno, vozil nás na místa, kde bychom nor-
málně dlouho čekaly, nebo bychom je složitě
hledaly. Ale on tam všechno perfektně znal
a všude nás provedl. Pro mne to byly obrov-
ské duchovní zážitky, které nikdy nezapome-
nu. Dvakrát jsme se setkali i s Jakubem Sántó
a vzali nás s sebou i na válečnou reportáž do
pásma Gazy. To byl obrovský adrenalin, byli
jsme i svědky toho, jak izraelská základna se-
střelovala raketu jen kousek od nás. To byl
pro mne neskutečný zážitek a já si ani neu-
vědomovala, co se v té chvíli vlastně děje.
Ale přesto nejsilnější byly zážitky duchov-
ní – když jsme navštívili Jeruzalém, posvát-
nou řeku Jordán a několik dalších míst. Za to
jsem Terce Kavecké velmi vděčná, sama bych
se do Izraele asi nikdy nepodívala.
Tvůj zpěv je o emocích. Ty přenášíš i do
svých dobročinných projektů, vybavuji
si tvé foto na kolenou před panem
biskupem Lobkowiczem. Co vzkážeš
lidem dobré vůle?
To je hezká otázka. Já se budu asi opako-
vat, ale vzkázala bych, že základem je ro-
dina. Vím, že to zní archaicky, možná i pa-
teticky, ale opravdu od rodiny se odvíjí vše.
Rodinné vztahy se dítě od malička učí, to se
pak dále přenáší, dobré vlastnosti i ty špat-
né. Všichni víme, že když to v rodině nefun-
guje, člověk si to často nese do života dál.
Musí projevit obrovskou statečnost a vůli,
aby to změnil. A pak je tu naděje. To je
tak neskutečně povzbuzující slovo. Je pro
mě snad ještě silnější než láska nebo víra.
Kde není naděje, tam není nic. Vím, že to je
často těžké, člověk se brodí v problémech
a nemá ani sílu ji vidět. Ale když ji člověk
uvidí, tak to je to, proč se to všechno děje.
O tom jsou tvé dobročinné projekty?
O šíření naděje?
Myslím, že trochu i ano, je potřeba pomoci
aspoň drobností, nebo penězi. I když si člo-
věk zdraví a život nekoupí. Alespoň něčím
můžeme tomu člověku ukázat, že není úplně
sám, že je tu někdo, kdo pomůže. Nejsem
žádná matka Tereza, nedělám to pravidelně.
Ale když mě někdo osloví s dobrým nápa-
dem, jako například mobilní hospic Ondrá-
šek, samozřejmě jsem tomu otevřená.
Pracuješ i jako pedagog. Jaké to je,
předávat své zkušenosti mladé nadějné
generaci, která nás jednou nahradí?
Já už učím asi 11–12 let, ale mám pocit, že to
jsou sotva tři roky. Dostala jsem se k tomu ná-
hodou: kolegyně, která mě znala z Red Hats,
mi doporučila jít na konkurz na pedagoga
muzikálového zpěvu. Myslela jsem, že to
nemá smysl, ale šla jsem to zkusit a paní ředi-
telka mě vzala. Spolu se svými svěřenci jsem
se začala učit i já. Protože jsem nikdy předtím
neučila, začala jsem úplně od začátku. Ke
každému z děcek mám osobní vztah, i když
nevím, jestli je to tak správně. Beru je jako
svoje děti, mám je ráda, i když jsem někdy
i přísná. Až tak moc nechválím, spíše kritizuji,
protože mám pocit, že je to více motivuje.
Mám radost, když pak vidím, že je o nějakém
studentovi slyšet, vidím ho na plakátě a tiše si
pomyslím “jo, to je moje děcko” (smích).
Chtěla bys něco popřát našim čtenářům
k Vánocům a do nového roku?
Čtenářům bych ráda upřímně popřála
klidné a krásné Vánoce. Aby se tolik ne-
hnali za hmotnými dary, ale obdarovávali
své bližní spíše dary duše. A aby neztráceli
naději a měli ji pevně ukotvenou ve svých
srdcích a duších.
Hanko, děkuji za rozhovor. Ať se ti daří.
“
Já bych ostravské divadlo
nevyměnila za žádné jiné.
”