STYLE INTERVIEW

jsem s nimi úžasná dobrodružství. Jezdily

jsme po Evropě – byly jsme na festivalech

v Itálii, Polsku nebo Německu, v Anglii

jsme měly dokonce i samostatnou čtrnáctidenní šňůru. Také mi ta léta dala docela

velký dril ve zpěvu, člověk není “uzamčený” v jednom žánru. Country je docela

pestré, obsahuje třeba prvky popu nebo

swingu. Takže to byla docela dobrá škola.

Od roku 2003 jsi členkou muzikálového

souboru Národního divadla

moravskoslezského. Příští rok to tedy

bude jubileum – 20 let. Kolik rolí jsi už

za tu dobu ztvárnila?

To jsem nespočítala, ale zhruba před

sedmi lety mi kamarád David Velčovský,

tehdejší produkční, dal jako dárek velký

plakát, kde mi vypsal všechny mé dosavadní role. Sama jsem se divila, jak moc

jich bylo, na mnohé jsem už zapomněla.

V roce 2014 jsi získala svou první Cenu

Thálie, protože jsi doslova zazářila

v hudebním dramatu Edith a Marlene

jako Edith Piaf. Letos jsi získala druhou

Thálii za roli Ády Harrisové v muzikálu

Květiny pro paní Harrisovou. Co ti tyto

ceny přinesly?

Samozřejmě obrovskou radost, vždy jsou

to emoce a překvapení. O to to bylo větší

překvapení teď podruhé, to jsem opravdu

nečekala, slovy božského Karla (smích).

Ale kromě euforie a radosti to přináší určitou zodpovědnost. Je to závazek, člověk

by měl pořád pracovat. U první Thálie

jsem měla období, kdy jsem si myslela, že

mi role Edith Piaf a s ní i první Thálie nepřinesly nic pěkného. Naštěstí to období

trvalo jen chvíli a já znovu začala mít Thálii

i roli Edith Piaf ráda. Podruhé je to opravdu nečekané a mám z ocenění ohromnou

radost. Je to takové skleněné potvrzení, že

to asi všechno klape a má to smysl.

Je něco, čeho jsi ve své profesi v tuto chvíli

ještě nedosáhla? Nějaké vysněné přání?

Samozřejmě jsou role, které se mi moc

líbí. Ráda občas zavtipkuji o roli Sally

Bowles z muzikálu Kabaret – ústřední píseň z muzikálu zpívám a říkám si, že to

je role, kterou jsem nikdy nezpívala. Už

ji ani zpívat nebudu, protože na to nemám roky, na akcích ji ale zpívat můžu.

Jsou i další role, které by se mi líbily, ale

spíše to nechávám plynout. Teď mě čeká

Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet

Street, tam mám hlavní ženskou postavu,

paní Lovettovou. To je pro mne velká výzva. Mým velkým přáním je mít za zády

živou kapelu, protože mít za zády živou

energii je snad to nejlepší, co si může

zpěvák přát.

Ty jsi od dětství Ostravanka. Jaký je

tvůj vztah k Moravskoslezskému kraji?

Neláká tě Praha?

Měla jsem možnost si vyzkoušet zazpívat

v pražské Hybernii, protože jsem tam hostovala v představení. Byla to fajn zkušenost,

ale já bych ostravské divadlo nevyměnila za

žádné jiné. Jsem tady spokojená a mám tu

spoustu přátel. Praha jako město mě neláká

už vůbec. Je strašně moc velké, je tam moc

lidí. Čím jsem starší, tím více utíkám do klidu.

Já bych ostravské divadlo

“nevyměnila

za žádné jiné.

”

Dočetl jsem se, že ve volném čase ráda

jezdíš na “čundry”, občas se projedeš na

koni, zkoušela jsi i horolezectví. Je to tak?

K horolezectví jsem jen přičichla, vylezla

jsem obtížnost 4 nebo 4+, kdo se v tom orientuje, pochopí. To je moje maximum. Měla

jsem to moc ráda a všechno, co s tím souvisí.

Ale už je to pryč, už nelezu.

Na čundry taky nejezdím pravidelně, ale

když se naskytne vzácná příležitost, tak jedu.

Teď mě vzala dcera na „miničundr“ a moc

jsem si ho užila. Bylo to nádherné zase koukat na svět z koňského hřbetu a nechat si při

cvalu vlát rozpuštěné vlasy. Ten pocit miluju.

Když jsme se viděli naposledy, prozradila

jsi mi, že jsi nedávno cestovala i po

Středním východě. Jaké to bylo?

Ano, to bylo asi před pěti lety. Neskutečnou

náhodou jsem byla pozvána mou kolegyní

a kamarádkou Terezou Kaveckou, abych se

přidala k ní a její kamarádce na výlet do Izraele. Dva dny před odletem mi zařídily letenku

a já letěla s nimi. Bylo to na pozvání jejího

příbuzného Marka Halfara, který dělá válečného kameramana. Bylo to neskutečně úžasných pět dní, Marek se nám věnoval úplně

naplno, vozil nás na místa, kde bychom normálně dlouho čekaly, nebo bychom je složitě

hledaly. Ale on tam všechno perfektně znal

a všude nás provedl. Pro mne to byly obrovské duchovní zážitky, které nikdy nezapomenu. Dvakrát jsme se setkali i s Jakubem Sántó

a vzali nás s sebou i na válečnou reportáž do

pásma Gazy. To byl obrovský adrenalin, byli

jsme i svědky toho, jak izraelská základna sestřelovala raketu jen kousek od nás. To byl

pro mne neskutečný zážitek a já si ani neuvědomovala, co se v té chvíli vlastně děje.

Ale přesto nejsilnější byly zážitky duchovní – když jsme navštívili Jeruzalém, posvátnou řeku Jordán a několik dalších míst. Za to

jsem Terce Kavecké velmi vděčná, sama bych

se do Izraele asi nikdy nepodívala.

Tvůj zpěv je o emocích. Ty přenášíš i do

svých dobročinných projektů, vybavuji

si tvé foto na kolenou před panem

biskupem Lobkowiczem. Co vzkážeš

lidem dobré vůle?

To je hezká otázka. Já se budu asi opakovat, ale vzkázala bych, že základem je rodina. Vím, že to zní archaicky, možná i pateticky, ale opravdu od rodiny se odvíjí vše.

Rodinné vztahy se dítě od malička učí, to se

pak dále přenáší, dobré vlastnosti i ty špatné. Všichni víme, že když to v rodině nefunguje, člověk si to často nese do života dál.

Musí projevit obrovskou statečnost a vůli,

aby to změnil. A pak je tu naděje. To je

tak neskutečně povzbuzující slovo. Je pro

mě snad ještě silnější než láska nebo víra.

Kde není naděje, tam není nic. Vím, že to je

často těžké, člověk se brodí v problémech

a nemá ani sílu ji vidět. Ale když ji člověk

uvidí, tak to je to, proč se to všechno děje.

O tom jsou tvé dobročinné projekty?

O šíření naděje?

Myslím, že trochu i ano, je potřeba pomoci

aspoň drobností, nebo penězi. I když si člověk zdraví a život nekoupí. Alespoň něčím

můžeme tomu člověku ukázat, že není úplně

sám, že je tu někdo, kdo pomůže. Nejsem

žádná matka Tereza, nedělám to pravidelně.

Ale když mě někdo osloví s dobrým nápadem, jako například mobilní hospic Ondrášek, samozřejmě jsem tomu otevřená.

Pracuješ i jako pedagog. Jaké to je,

předávat své zkušenosti mladé nadějné

generaci, která nás jednou nahradí?

Já už učím asi 11–12 let, ale mám pocit, že to

jsou sotva tři roky. Dostala jsem se k tomu náhodou: kolegyně, která mě znala z Red Hats,

mi doporučila jít na konkurz na pedagoga

muzikálového zpěvu. Myslela jsem, že to

nemá smysl, ale šla jsem to zkusit a paní ředitelka mě vzala. Spolu se svými svěřenci jsem

se začala učit i já. Protože jsem nikdy předtím

neučila, začala jsem úplně od začátku. Ke

každému z děcek mám osobní vztah, i když

nevím, jestli je to tak správně. Beru je jako

svoje děti, mám je ráda, i když jsem někdy

i přísná. Až tak moc nechválím, spíše kritizuji,

protože mám pocit, že je to více motivuje.

Mám radost, když pak vidím, že je o nějakém

studentovi slyšet, vidím ho na plakátě a tiše si

pomyslím “jo, to je moje děcko” (smích).

Chtěla bys něco popřát našim čtenářům

k Vánocům a do nového roku?

Čtenářům bych ráda upřímně popřála

klidné a krásné Vánoce. Aby se tolik nehnali za hmotnými dary, ale obdarovávali

své bližní spíše dary duše. A aby neztráceli

naději a měli ji pevně ukotvenou ve svých

srdcích a duších.

Hanko, děkuji za rozhovor. Ať se ti daří.

POSITIV 4/2022 ǀ 61