Iain Patterson výtvarník a pedagog, jež vytváří skotskou krajinu ... ve svém srdci
Vyrůstal v Ayru, rodišti Roberta Burnse, ve výtvarné výchově nebyl prý nijak výjimečný – a přesto se vypracoval v umělce, jehož krajiny nejsou výsledkem plánování, ale živého dialogu mezi přírodou, free jazzem a hmotou pod rukama.
Obecně se tvrdí, že všichni disponujeme nějakým stupněm výtvarného talentu, ale pouze někteří jej rozvinou natolik, že mu naprosto propadnou a je to pro ně celoživotní vášeň. Jak to bylo u tebe?
Narodil jsem se a vyrostl v Ayru, městečku na západním pobřeží Skotska, nedaleko rodiště Roberta Burnse, skotského národního básníka.
Ve škole jsem se nadšeně věnoval výtvarné výchově, i když jsem se nikdy nepovažoval za někoho, kdo by měl nějaký zvláštní talent. Moji spolužáci uměli skvěle kreslit zvířata a postavičky z animáku, v čemž jsem byl naprosto beznadějný.
Myslím, že jsem se nevědomky učil sám a o jiných umělcích jsem se dozvídal díky samostudiu v městské knihovně. Od raného věku na mě měl největší vliv především Vincent (van Gogh). Jeho vášeň a přímočarost byly velkou inspirací. A stále jsou! V posledním ročníku školy jsem se přihlásil na Edinburgh College of Art (i když můj učitel výtvarné výchovy mě ujišťoval, že „sní svůj klobouk“, pokud uspěji!).
Zpočátku jsem si myslel, že budu studovat grafiku, ale brzy jsem změnil názor díky svobodě, kterou slibovalo studium výtvarného umění –i když umělecká škola v Edinburghu stále of Art stále vycházela z tradice a kladla důraz na figurativní kresbu. Ale dorazil jsem tam právě uprostřed bouřlivých šedesátých let! Panoval velký optimismus ohledně změn a abstrakce se zdála být cestou vpřed. Ředitel školy si při návštěvách ateliérů stěžoval, že v chladné abstrakci není patrná žádná „vášeň, krev a odvaha“. V reakci na to jsem vytvořil sérii obrazů s tématem krve a odvahy.
Jakým tématům ses věnoval dříve a kterým nyní? Já si často dovoluji představovat tě jako „skotského krajináře“, ale jak už jsem dávno pochopil, ve tvém případě se jedná o „krajiny tvé duše“.
Mými tématy a inspiracemi jsou již dlouhou dobu – přírodní svět a improvizovaná hudba.
Moje reakce na přírodu nikdy nebyla doslovná ani obrazová, ale snažila se odrážet tvary a růst (např. na rozvíjející se kapradinu v mé zahradě v tomto raném létě se dívám podobným způsobem jako na fotografie Karla Blossfeldta).
Hudba je v mé tvůrčí činnosti neustálou přítomností a inspirací. Od 60. let se snažím vstřebávat bezprostřednost a svobodu, které mi přináší poslech „free“ jazzu. Stále mám přátele hudebníky (mnozí z nich mají umělecké vzdělání), se kterými spolupracuji. V současné době vytvářím sérii „polovičních obrazů“, které dokončí můj přítel, mistr bubeník Han Bennink. V blízké budoucnosti uspořádáme společnou výstavu a koncert.
Jak vypadá tvůj běžný den umělce, výtvarníka a jaká je tvoje příprava, než svoji vizi zhmotníš na (větším) plátně anebo ji vytvaruješ v hlíně?
Můj typický den spočívá v tom, že se snažím něco dělat. Když mám energii, pracuji rychle, ale obvykle to jde pomalu. Název „Balance“ to vystihuje – přemýšlím o něčem gestickém a rychlém, ale ve skutečnosti je to naopak pečlivě pomalé a někdy i zdlouhavé. Nechci, aby to bylo snadné.
Snažím se neplánovat velké obrazy a nepřipravuji si motivy předem.
Název „Out West“ odkazuje na krajinářské fotografie, které jsem pořídil na Západních ostrovech Skotska, a zejména na ostrově Tiree. Zní to jako westernový film – ale tak to není.
Původ série drobných plastik Munros, které tvoří rozsáhlejší soubor, vychází ze skupinové výstavy v Galerii moderního umění v Edinburghu s názvem „The Unpainted Landscape“.
V polovině 80. let jsem byl pozván na pobyt do keramické dílny Zsolnay na jihu Maďarska. Vytvořil jsem tam celou sérii kreseb vesnic a stromů a jeden kolega umělec navrhl, že by bylo vhodné vytvořit stromy z porcelánu, protože tento jemný materiál by se k tomu dobře hodil. Odtud pocházejí porcelánové Munros.
Jsi považován za znalce života a tvorby Charlese Rennie Mackintoshe. Měl Mackintosh přímý čí nepřímý vliv na tvé výtvarné myšlení a tvorbu?
K Charlesi Rennie Macintoshovi musím poznamenat, že se opravdu nepovažuji za odborníka a kromě společné lásky ke skotské lidové architektuře neměl na mou tvorbu nijak zásadní vliv, i když obdivuji jeho velmi originální smysl pro kompozici v jeho akvarelech s rostlinnými motivy.
Moje žena Helen pracovala v 60. letech jako studentka na ostrově Tiree a měla k tomuto ostrovu a jeho obyvatelům velkou náklonnost. V roce 1992 jsme koupili
zanedbaný malý statek na východním konci ostrova, 150 metrů od moře, který se původně jmenoval v gaelštině „Taigh Bean Iain“ (v překladu „Dům Iainovy ženy“!). Bylo třeba udělat vše pro to, aby byl dům alespoň trochu obyvatelný, protože neměl tekoucí vodu ani elektřinu a střecha byla „shoogly“ (nebezpečná). O mnoho let později, po velkém fyzickém úsilí, byl dům konečně bezpečný a obyvatelný a my jsme si mohli užívat pobyt uvnitř u ohně, zatímco venku foukal silný vítr.
Na začátku příštího roku bys měl v Praze představit svůj dřívější cyklus nazvaný OUT WEST a po části i ten aktuální, nazvaný BALANCE. Pověz nám něco o tvých výstavních aktivitách.
Moje první zkušenost s vystavováním v Evropě jsem získal díky galeristovi Richardu Demarcovi. V roce 1981 plánoval velkou výstavu polského umění a divadla, která se měla konat během následujícího ročníku festivalu v Edinburghu. Po návštěvě Prahy mi Demarco dal několik adres umělců ve Vratislavi a první dveře, na které jsme zaklepali, patřily Barbaře Kozłowské a Zbigniewu Makarewiczovi. Vřele nás přivítali a následně v roce 1982 u nás bydleli v našem bytě v Edinburghu. Zbiggy měl velký zájem o mou práci a jednoho večera pozval několik kolegů umělců a kritiků, aby si prohlédli mou prezentaci. Pro mě to byl určitý šok – polský styl. Po druhém nebo třetím diapozitivu Zdzisław Jurkiewicz řekl: „Co to děláš? To je blbost! Cože? Snažíš se vyprávět malý příběh? Jedna hezká barva vedle druhé?“ Bylo to tvrdé seznámení s polským konceptualismem.
Jako lektor na Edinburgh College of Art jsem pomáhal organizovat studentské výměny mezi ECA a Vratislaví. Významnou spoluprací byly výstavy „Dialog“ (BWA Awangarda Galeria 2000) a „Dialog“ (Edinburgh College of Art 2001).
Po výstavě „Out West“ ve Vratislavi a díky kurátorství výstav iniciovaných přáteli z Kabinetu architektury se výstava přesunula do Domu umění v Ostravě a dále. Můj kurátor má hlavní část díla v Ostravě – kterou při svých návštěvách doplňuji – a když mu naznačím, že turné už jistě dospělo ke svému konci, odpoví… „Ano, … ale!“
A tak středoevropské dobrodružství pokračuje dál!
Jak se vůbec zrodil tvůj vřelý vztah k naší zemi a kultuře?
Můj starší bratr si vzal Annu, dceru Henryho a Evy Hellmannových. Henry pocházel původně z Vratislavi (!) a Evina rodina z Berouna. Byli to sekulární Židé a Henry jako novinář pracoval v knihovně Říšského sněmu, když byla v roce 1933 zapálena. Jelikož byl vysoký a blonďatý, nikdy ho nevyslýchali.
Jako patnáctiletý jsem nějakou náhodou poprvé četl Haškova „Dobrého vojáka Švejka“, což pro mě bylo dokonalým úvodem do českého antiautoritářského pohledu na svět, který jsem velmi obdivoval. Velký dojem na mě udělaly také ilustrace, jak je graficky v této knize Josef Lada vyvedl. Jaká brilantnost a originalita! Josef Čapek a „Pejsek a kočička“ jsou těsně na druhém místě.
V roce 1966 jsem se v Londýně setkal s Anniným bratrancem, Mirkem Nekvasilem. Řekl mi, že mi pošle pozvánku – a zaplatí mi pobyt – s tím, že příští rok se bude ženit a pojede na svatební cestu do Skotska. A já to zaplatím.
A tak se také stalo!
Celý rozhovor si načtěte pomocí QR kódu. Rozhovor pro magazín POSITIV Business & Style připravil Tadeáš Goryczka v rámci Kabinetu architektury, nezávislého projektu pro architekturu, umění a design.