Iain Patterson
www.posiv.cz ǀ 71
STYLE
mám přátele hudebníky (mnozí z nich mají umělecké
vzdělání), se kterými spolupracuji. V současné době
vytvářím sérii „polovičních obrazů“, které dokončí můj
přítel, mistr bubeník Han Bennink. V blízké budoucnosti
uspořádáme společnou výstavu a koncert.
Jak vypadá tvůj běžný den umělce, výtvarníka a jaká
je tvoje příprava, než svoji vizi zhmotníš na (větším)
plátně anebo ji vytvaruješ v hlíně?
Můj typický den spočívá v tom, že se snažím něco dě-
lat. Když mám energii, pracuji rychle, ale obvykle to jde
pomalu. Název „Balance“ to vystihuje – přemýšlím o ně-
čem gestickém a rychlém, ale ve skutečnosti je to nao-
pak pečlivě pomalé a někdy i zdlouhavé. Nechci, aby
to bylo snadné.
Snažím se neplánovat velké obrazy a nepřipravuji si mo-
tivy předem.
Název „Out West“ odkazuje na krajinářské fotografie,
které jsem pořídil na Západních ostrovech Skotska,
a zejména na ostrově Tiree. Zní to jako westernový film
– ale tak to není.
Původ série drobných plastik Munros, které tvoří rozsáh-
lejší soubor, vychází ze skupinové výstavy v Galerii mo-
derního umění v Edinburghu s názvem „The Unpainted
Landscape“.
V polovině 80. let jsem byl pozván na pobyt do keramic-
ké dílny Zsolnay na jihu Maďarska. Vytvořil jsem tam ce-
lou sérii kreseb vesnic a stromů a jeden kolega umělec
navrhl, že by bylo vhodné vytvořit stromy z porcelánu,
protože tento jemný materiál by se k tomu dobře hodil.
Odtud pocházejí porcelánové Munros.
Jsi považován za znalce života a tvorby Charlese
Rennie Mackintoshe. Měl Mackintosh přímý čí
nepřímý vliv na tvé výtvarné myšlení a tvorbu?
K Charlesi Rennie Macintoshovi musím poznamenat,
že se opravdu nepovažuji za odborníka a kromě spo-
lečné lásky ke skotské lidové architektuře neměl na mou
tvorbu nijak zásadní vliv, i když obdivuji jeho velmi ori-
ginální smysl pro kompozici v jeho akvarelech s rostlin-
nými motivy.
Moje žena Helen pracovala v 60. letech jako studentka
na ostrově Tiree a měla k tomuto ostrovu a jeho oby-
vatelům velkou náklonnost. V roce 1992 jsme koupili
zanedbaný malý statek na východním konci ostrova,
150 metrů od moře, který se původně jmenoval v gael-
štině „Taigh Bean Iain“ (v překladu „Dům Iainovy ženy“!).
Bylo třeba udělat vše pro to, aby byl dům alespoň trochu
obyvatelný, protože neměl tekoucí vodu ani elektřinu
a střecha byla „shoogly“ (nebezpečná). O mnoho let
později, po velkém fyzickém úsilí, byl dům konečně
bezpečný a obyvatelný a my jsme si mohli užívat pobyt
uvnitř u ohně, zatímco venku foukal silný vítr.
Na začátku příštího roku bys měl v Praze představit
svůj dřívější cyklus nazvaný OUT WEST a po části i ten
aktuální, nazvaný BALANCE. Pověz nám něco o tvých
výstavních aktivitách.
Moje první zkušenost s vystavováním v Evropě jsem
získal díky galeristovi Richardu Demarcovi. V roce
1981 plánoval velkou výstavu polského umění a divadla,
která se měla konat během následujícího ročníku festi-
valu v Edinburghu. Po návštěvě Prahy mi Demarco dal
několik adres umělců ve Vratislavi a první dveře, na které
jsme zaklepali, patřily Barbaře Kozłowské a Zbigniewu
Makarewiczovi. Vřele nás přivítali a následně v roce
1982 u nás bydleli v našem bytě v Edinburghu. Zbiggy
měl velký zájem o mou práci a jednoho večera pozval
několik kolegů umělců a kritiků, aby si prohlédli mou
prezentaci. Pro mě to byl určitý šok – polský styl. Po dru-
hém nebo třetím diapozitivu Zdzisław Jurkiewicz řekl:
„Co to děláš? To je blbost! Cože? Snažíš se vyprávět malý
příběh? Jedna hezká barva vedle druhé?“ Bylo to tvrdé
seznámení s polským konceptualismem.
Jako lektor na Edinburgh College of Art jsem pomáhal
organizovat studentské výměny mezi ECA a Vratislaví.
Významnou spoluprací byly výstavy „Dialog“ (BWA
Awangarda Galeria 2000) a „Dialog“ (Edinburgh College
of Art 2001).
Po výstavě „Out West“ ve Vratislavi a díky kurátorství
výstav iniciovaných přáteli z Kabinetu architektury se vý-
stava přesunula do Domu umění v Ostravě a dále. Můj
kurátor má hlavní část díla v Ostravě – kterou při svých
návštěvách doplňuji – a když mu naznačím, že turné
už jistě dospělo ke svému konci, odpoví… „Ano, … ale!“
A tak středoevropské dobrodružství pokračuje dál!
Jak se vůbec zrodil tvůj vřelý vztah k naší zemi
a kultuře?
Můj starší bratr si vzal Annu, dceru Henryho a Evy
Hellmannových. Henry pocházel původně z Vratislavi (!)
a Evina rodina z Berouna. Byli to sekulární Židé a Henry
jako novinář pracoval v knihovně Říšského sněmu, když
byla v roce 1933 zapálena. Jelikož byl vysoký a blonďatý,
nikdy ho nevyslýchali.
Jako patnáctiletý jsem nějakou náhodou poprvé četl
Haškova „Dobrého vojáka Švejka“, což pro mě bylo
dokonalým úvodem do českého antiautoritářského po-
hledu na svět, který jsem velmi obdivoval. Velký dojem
na mě udělaly také ilustrace, jak je graficky v této knize
Josef Lada vyvedl. Jaká brilantnost a originalita! Josef
Čapek a „Pejsek a kočička“ jsou těsně na druhém místě.
V roce 1966 jsem se v Londýně setkal s Anniným bratran-
cem, Mirkem Nekvasilem. Řekl mi, že mi pošle pozvánku
– a zaplatí mi pobyt – s tím, že příští rok se bude ženit
a pojede na svatební cestu do Skotska. A já to zaplatím.
A tak se také stalo!
Celý rozhovor si načtěte pomocí QR kódu. Rozhovor
pro magazín POSITIV Business & Style připravil Tadeáš
Goryczka v rámci Kabinetu architektury, nezávislého pro
-
jektu pro architekturu, umění a design.
Vytvářím sérii „polovičních obrazů“,
které dokončí můj přítel, mistr bubeník
Han Bennink. V blízké budoucnos
uspořádáme společnou výstavu a koncert.