Firma nesmí stát na paměti pár lidí Co rozhodne o tom, které firmy v příštích letech obstojí?

Maturita na 1st International School of Ostrava, k tomu IB. Pak Göteborg, semestr v Chile, nákup ve zbrojním průmyslu – a dnes oceňování majetku investičních fondů v investiční společnosti TILLER. Jan Kuča k tomu spoluzaložil a vede Eteron Group, která pomáhá českým firmám, především z Moravy a Slezska, zbavit se závislosti na e–mailech, tabulkách a hlavách pár klíčových lidí. Proč čísla firmy někdy lžou? A co bude v příštích deseti letech rozhodovat o tom, které moravskoslezské firmy přežijí a porostou?

Měl jste svou cestu do zahraničí od začátku promyšlenou, nebo se jednotlivé kroky rodily postupně?

Promyšlené to nebylo. Dlouho jsem měl za to, že v Česku je všechno horší a všude jinde lepší. Čím déle jsem žil venku, tím víc jsem zjišťoval, že věci, které tu bereme jako samozřejmost – bezpečnost, svoboda, kvalita zdravotnictví – samozřejmostí nejsou. Za covidu jsem se z Austrálie dva roky nedostal domů – a poprvé mi došlo, že svoboda pohybu není samozřejmost. Držel jsem se jednoho pravidla: jít tam, kde se toho nejvíc naučím. A to mě nakonec táhlo zpátky domů.

Co Vám studium v Austrálii a na 1st International School of Ostrava dalo?

V Austrálii jsem poprvé zažil školu, kde se hodnotí, co vytvoříte, ne co si zapamatujete: projekty, dlouhé eseje, na kterých pracujete celý semestr. Mozek se učí pracovat a přemýšlet kreativněji, je to jiné, než se připravovat na testy. Návrat do Ostravy byl pak návrat do českého prostředí – a 1st ISO mi umožnila složit jak IB, který stojí na principu esejí a projektů, tak českou maturitu k tomu. Za to patří dík učitelům, jmenovitě paní Helebrantové za češtinu a panu Hollanderovi za ekonomii. Hlavně jsem si ale z té kombinace odnesl, že nic není dané: škola, firma i země mohou fungovat jinak, než jak je znáte.

Co Vás na světě investic a oceňování přitahuje?

Že hodnota firmy je mnohem méně jednoznačná, než se zvenku zdá. Chci firmám rozumět z obou stranz provozní, kterou řešíme v Eteronu, i z investiční, kde musíte říct, jakou má firma doopravdy hodnotu. Stáže mi daly základy v datové analytice a účetnictví, tedy řemeslo, které potřebujete, ať firmu řídíte, nebo oceňujete. V TILLER investiční společnosti, která se zaměřuje na projekty s vysokou transakční a odbornou náročností, se učím, jak se firmy oceňují a financují v praxi. Dlouhodobě mě zajímá, co se stane s českými firmami z devadesátých let, až je zakladatelé začnou předávat. Chtěl bych být u toho – a na to potřebujete rozumět jak hodnotě firmy, tak jejímu provozu.

Co o skutečném zdraví firmy prozradí čísla a co se z nich naopak vyčíst nedá?

Čísla jsou základ: tržby, zisk, cash flow a hlavně jejich vývoj v čase. Jenže výhledy do budoucna jsou vždycky něčí názor a srovnání s podobnými firmami je vždycky jen přiblížení. A čísla odrážejí minulost, takže mají zpoždění – ukazují, co se ve firmě stalo, ne co se v ní děje. Proto je klíčová kvalitativní vrstva: kvalita managementu, odhad, kam obor směřuje, a firemní kultura, která se zvenku odhaduje nejhůř. Nejvíc se dozvíte, když jste co nejblíž vedení i zaměstnancům. Říká se, že čísla nelžou. Občas lžou – a když ano, bývá za tím důvod, který v tabulce nenajdete. Kvalitativní pohled tak funguje jako kontrola toho číselného.

Kdy se pro firmu stává závislost na e–mailech, tabulkách a několika klíčových lidech skutečným rizikem?

Většina takových firem je na to zvyklá a nenapadne ji, že by to mohlo fungovat jinak; a dokud se nic nemění, funguje to. Rizikem se to stane přesně v momentě, kdy firma změnu potřebuje: chce růst, majitel ji chce předat další generaci nebo prodat. Tehdy se ukáže, že firma bez majitele a bez dvou klíčových lidí nefunguje, a její hodnota je o hodně nižší, než majitel čekal. Odchod klíčového člověka je stejný problém, jen přijde dřív. Jde o to postavit systém, který běží sám, ne který závisí na paměti pár lidí. Podle mě o tom, které české firmy příštích dvacet let přežijí a které porostou, rozhodnou tři věci: jestli fungují i bez zakladatele, jestli jsou čitelné pro banku i investora a jestli je bude mít kdo převzít.

Kam se podle Vás moravskoslezské firmy a region posunou v příštích deseti letech – a co by tomu nejvíc pomohlo?

Tlaky jsou reálné a nezmizí: levná výroba z Asie, AI, která zkracuje kancelářskou práci, a Evropa, která si sama přidává pravidla. Proti Asii česká firma na ceně často nevyhrává. Vyhraje na rychlosti, kvalitě a blízkosti k zákazníkovi. Náš region má průmysl v DNA, lidi, kteří umí věci vyrábět, a spoustu firem, které třicet let fungovaly na zkušenosti jednoho člověka. Příštích deset let rozhodne, kolik z nich se promění ve firmy, které fungují jako systém. Nejvíc by pomohlo, kdyby majitelé začali přípravy dříve – ne až v roce, kdy chtějí firmu prodat. A kdyby se studenti, kteří odešli studovat do zahraničí, vraceli – ne z nostalgie, ale proto, že tady je co stavět. A já věřím, že je.

Kdybyste se dnes vrátil na 1st International School of Ostrava a měl studentům před maturitou říct jednu věc, kterou jste sám v jejich věku ještě nevěděl, co by to bylo?

Mám za to, že o naší budoucnosti se rozhoduje mnohem dříve, než si myslíme nebo než se nám zdá. Výsledky maturity a IB rozhodnou, na jakou školu, do jakého prostředí a také mezi jaké lidi se dostanete. Osobně jsem přesvědčen, že na univerzitě už nejde tolik o známky, ale o to, s kým sedíte tři roky v jedné místnosti. Je to ta atmosféra, ti lidé a jejich mentalita, která vás ovlivňuje a nakonec formuje více než učivo v učebnici a to v době, kdy jste toho ještě schopen. Těžko se to dohání později. Vybírejte tedy školu podle prostředí, nejen podle jména. Práce, kterou tomu teď věnujete, určuje, jak velký ten výběr bude. Jak říká John Spence: „To, co děláš dnes, určuje, kým budeš zítra.“