Každá socha má svůj příběh a duši aneb kulturní a edukativní (2. strana)
Každá socha má svůj příběh a duši aneb kulturní a edukativní centrum s řezbářem Vančurou
www.posiv.cz ǀ 25
BUSINESS INTERVIEW
Letos v létě se v areálu bývalé pily v dřevěném domě u kolejí v Ostravici otevře expozice řezbáře
Luďka Vančury. Prostor zaplní jeho dřevěné sochy, z nichž venkovní část je již nyní k vidění.
Postupně se rozroste až na 60 soch. Do budoucna se plánuje i edukavní prostor pro dě, který
jim přiblíží historii pily, dřeva a Lysé hory. V rozhovoru řezbář Luděk Vančura přibližuje svou práci
i vztah ke dřevu.
Jak vznikl nápad přenést vaše sochy
do nového prostoru?
Dlouho jsem měl expozici u sebe na zahradě, ale po-
stupně tam začali chodit lidé. Došel jsem k závěru, že
chci lidem nabídnout veřejný prostor, kde si mé sochy
mohou nerušeně prohlédnout. Tak vznikl Ráj dřevě-
ných soch v Ostravici, který se brzy stal oblíbeným
místem nejen pro místní návštěvníky. Loňské povodně
ale byly pomyslnou třešničkou na dortu – v areálu jsou
sochy nechráněné před deštěm a velká voda mi někte-
ré z nich dokonce odplavila až do Polska.
Když přišla nabídka vystavit mé sochy u dřevěného
domu v areálu bývalé pily, neváhal jsem. Budou tak
chráněné a prodlouží se jejich životnost. Začal jsem
je postupně převážet a repasovat, i když ne všechny.
Ráj dřevěných soch má své kouzlo – potok, u kterého
vodník nebo sumec jednoduše musejí zůstat.
Jak se vlastně takové sochy převážejí? Přeci jen
nejsou malé…
To je někdy pořádná výzva! Některé obří kusy musí-
me nakládat bagrem a těžkou technikou. S manipula-
cí a převážením soch mi pomáhají i moji dva synové.
Každá socha vyžaduje speciální přepravu a v některých
případech i konstrukce na uchycení, aby se při přesunu
nepoškodila.
Když tvoříte novou sochu, co je nejtěžší?
Paradoxně ne fyzická práce se dřevem, ale samotný
nápad. Řezba je jedna věc, ale musím nejdřív vymy-
slet kompozici, formu a příběh. Například když jsem
dělal pohanské bohy pro zoologickou zahradu, musel
jsem hodiny studovat symboliku a historické zobrazení.
A pak je tu druhá věc – každé dřevo se chová jinak
a má své limity, takže se jim musím přizpůsobit.
Máte oblíbený druh dřeva,
se kterým pracujete nejraději?
Jednoznačně dub. Je tvrdý, odolný a při správném
ošetření vydrží venku desítky let. Například můj orel,
který už léta stojí pod širým nebem, stále drží svůj tvar.
Ale i jiné druhy dřeva mají své kouzlo – třeba jasan
nebo lípa se opracovávají lépe, ale zase nemají takovou
trvanlivost.
Jaké motivy nejraději vyřezáváte?
Nejbližší mi jsou zvířata. Baví mě zachytit jejich dyna-
miku a pohyb. Lidi dělám také, ale třeba krásnou žen-
skou postavu je daleko náročnější vyřezat než med-
věda – každý detail musí být dokonalý, jinak výsledek
nepůsobí přirozeně.
Může si u vás někdo objednat vlastní sochu?
Samozřejmě, ale upřímně, nerad dělám na zakázku.
Každá socha má svou duši a nejlépe se tvoří, když
vzniká z vnitřního nápadu, ne na přání zákazníka. Ale
občas se přeci jen nechám přesvědčit.
Co vás teď čeká?
Teď se soustředím hlavně na přípravu expozice v areálu
bývalé pily v Ostravici. Opravuji starší sochy, přidávám
nové a chystám celé prostředí tak, aby návštěvníci měli
co nejhezčí zážitek. A do budoucna? Uvidíme, kam mě
dřevo zavede!
Děkuji za rozhovor.
Každá socha má svou duši a nejlépe se
tvoří, když vzniká z vnitřního nápadu,
ne na přání zákazníka.