Proč nejde stavět? Nikdo nevěděl
Ostrava se mění. Ustupuje od průmyslového zaměření, diverzifikuje ekonomiku a rostou v ní stavby, které získávají mezinárodní pozornost.
Primátor Jan Dohnal vysvětluje, jak se rozhoduje o velkých projektech, proč jsou dvě volební období limit a co člověk ve funkci skutečně obětuje. A taky jak vznikl mýtus, že stadion na Bazalech postavit nejde.
Jak se rozhoduje o velkých politických projektech?
Rozhodování je vždy kombinací osobního přesvědčení a tvrdých dat. Je tam určitá míra intuice a pocitu, ale zároveň se musíme opírat o ekonomické ukazatele, analýzy a celkové náklady. U velkých projektů, které se připravují dlouhé roky, je mi jasné, že u jejich dokončení ani nemusím být. Pro něco se nadchnu, projekt posuneme dál, ale výsledek už může být na někom jiném.
Proto je klíčové, aby měl projekt silnou politickou podporu. Ideálně shodu nejen v koalici, ale i napříč opozicí. Jinak vždy hrozí, že přijde změna a projekt se zastaví.
Hned po nástupu do funkce jste musel rozhodovat o stavbě koncertního sálu VOX. Jak to probíhalo?
Myšlenka koncertního sálu se v Ostravě vracela opakovaně zhruba posledních padesát let. Konkrétní kroky ale přišly až kolem roku 2012, kdy město kandidovalo na Evropské město kultury. Tehdy padlo rozhodnutí postavit koncertní sál pro Janáčkovu filharmonii, aby měla odpovídající zázemí.
Projekt následně prošel mezinárodní architektonickou soutěží a výsledná podoba vychází z návrhu architekta Stevena Holla. Dnes nese název VOX.
Když jsem nastoupil do funkce primátora, jedno z prvních rozhodnutí bylo, jestli v projektu pokračovat. Byl připravený, i když s určitými nedostatky, ale smlouva na stavbu ještě nebyla finálně podepsaná. Museli jsme si jasně říct, jestli do toho jdeme, nebo ne.
Pro mne to ale bylo poměrně jednoduché rozhodnutí, protože jsem byl součástí předchozí koalice, která ten projekt podporovala.
Projekt Nových Bazalů byl podle všeho složitější – proč?
U Bazalů to bylo jiné. Dlouho panoval názor, že stadion na tomto místě nejde postavit – kvůli podloží nebo jiným technickým problémům. My jsme ale věděli, že nový fotbalový stadion Ostrava potřebuje.
Současný multifunkční stadion ve Vítkovicích je kvalitní, ale je postavený kompromisně. Nestačí kapacitně ani pro vrcholový fotbal, ani pro atletiku. A Ostrava má přitom nejlepší atletické zázemí v republice, takže chceme stadion, který tomu bude odpovídat. Zároveň nesplňuje požadavky pro nejvyšší soutěže – například pro Ligu mistrů UEFA by chyběla hospitalita, odpovídající zázemí pro partnery, média nebo VIP prostory.
Nejdřív jsme uvažovali o přestavbě. Jakmile jsme se ale dostali na částku kolem 1,5 miliardy, bylo jasné, že to nedává smysl. Rozhodli jsme se, že postavíme stadion nový.
Pak přišla otázka kde. Nabízelo se zůstat ve Vítkovicích, kde už infrastruktura je – haly, hotely, zázemí. Ale Bazaly jsou výjimečná lokalita, proto jsme je znovu otevřeli. A narazili jsme na zásadní věc: nikde nebyly podklady, které by potvrzovaly, že se tam stavět nedá. Neexistoval žádný relevantní geologický posudek. Proto jsme zadali nové průzkumy. Ukázalo se, že území není jednoduché – je ve svahu a má své limity, například co se týče parkování. A tady jsme si to řekli jasně: pokud se fotbal vrátí na Bazaly, nebude tam velké parkoviště, protože pro něj jednoduše není prostor.
Upřímně mi to ale dává smysl. Je to model běžný třeba ve Španělsku – lidé přijedou na fotbal městskou dopravou a po zápase zůstávají ve městě. Fanoušci tak nemusí jezdit za fotbalem někam za jeho hranice.
V Ostravě studuje 22 tisíc vysokoškoláků, v Brně 70 tisíc. Jak vnímáte ten rozdíl?
Rozdíl je obrovský. Za jeden z chybějících dílků považuji právnickou fakultu, která by mohla vzniknout například pod Ostravskou univerzitou. Je ale potřeba říct, že vznik nové fakulty není jednoduchý. Ovlivňuje ji konkurence i rozhodování státu. Vysoké školy v Česku mezi sebou soutěží o studenty i financování, takže nové obory často narážejí na odpor zvenčí.
Přesto si myslím, že to dává smysl. Bez rozvoje vzdělávání se město neposune dál. Mladí lidé, kteří odcházejí studovat jinam, se často už nevracejí, protože si tam vybudují osobní i pracovní zázemí. Proto je pro nás klíčové nejen udržet vlastní studenty, ale přilákat i nové.
Město Ostrava dává do sportu méně financí než do kultury. Jak to vidíte vy?
Do kultury jde ročně zhruba 800 až 900 milionů korun, do sportu kolem 500 milionů. Tyto nůžky ale nevnímám jako problém – za mne je v pořádku, že podporujeme obě oblasti. Zároveň bych ale chtěl, aby se ten rozdíl do budoucna postupně zmenšoval.
Sport je podle mě dlouhodobě podfinancovaný, hlavně proto, že sportovní infrastruktura je velmi nákladná. Potřebujeme více investovat do lokálních sportovišť, sokoloven a zázemí pro mládež, aby měla kde sportovat.
Vrcholový sport je důležitý – inspiruje a motivuje. Bez kvalitního zázemí to ale nejde. To v Ostravě máme na solidní úrovni, ale prostor ke zlepšení tam stále je.
Vždy říkám, že každá koruna investovaná do sportu se nám vrátí – klidně trojnásobně nebo čtyřnásobně – ve zdravotnictví.
Jaké investory Ostrava potřebuje?
Zlomovým investorem byla společnost Hyundai Motor Company, která na sebe navázala celý dodavatelský řetězec. Tato jednostranná orientace je ale riziková – pokud by automobilový průmysl oslabil, dopad na region by byl výrazný.
Proto diverzifikace není přání, ale nutnost. Inspiraci vidím například v Katovicích, kde vsadili na e-gaming a přitáhli programátory.
Co vás ve funkci primátora nejvíc překvapilo?
Do funkce jsem nešel politikou nepolíbený. V komunální politice jsem se pohyboval už delší dobu, chvíli jsem působil i jako náměstek primátora, takže jsem město dobře znal. Měl jsem na starosti sport a dopravu, věděl jsem, co řeším, a uměl jsem si naplánovat den i týden.
Když jsem se stal primátorem, najednou to ale nebylo jen o dvou oblastech, ale o úplně všem. Ráno řeším domov důchodců, pak nemocnici, dopravu, dopravní podnik, mezi tím zoologickou zahradu a odpoledne sedím s developerem nad tím, kde vznikne nová ulice. Ten záběr je obrovský.
Tohle jsem čekal. Co jsem ale nečekal, bylo, že úplně ztratím kontrolu nad časem. Několikrát se mi stalo, že jsem nevěděl, jaký je den v týdnu – jestli je sobota, nebo úterý. To jsem opravdu nečekal.
Dá se to tempo dlouhodobě udržet?
Myslím si, že dvě volební období jsou maximum, které člověk zvládne při zachování duševního – a možná i fyzického – zdraví. Funkce se dá „odsedět“, ale to by se město nikam neposunulo. Já to chci dělat pořádně.
Mám celkem načtené i výkony svých předchůdců a myslím si, že to měli podobně. Dvě období jsou v zásadě limit.
Obětoval jste něco své funkci?
Snažím se vést nějaký soukromý život, ale je to těžké. Nedokážu si představit, že by mě to potkalo v době, kdy jsem měl malé děti.
Rodinu se snažím držet úplně mimo veřejný prostor. Vím, že někteří politici na tom staví, ale já to tak nemám. Soukromý život podle mě musí zůstat oddělený.
A pak je tu obecná ztráta soukromí. Nedávno se mi po dlouhé době podařilo odjet na víkend na lyže. Sundám lyže, jdu na oběd a první, co potkám, je hospoda plná Ostraváků. Někdy je to příjemné, někdy úsměvné, ale je to prostě realita.
Jak se bráníte tomu, aby vás funkce neodtrhla od reality?
Funkce primátora je v tomhle nebezpečná. Pokud si člověk rychle nenastaví zpětnou vazbu, může se stát, že mu všichni budou na všechno říkat ano. To je cesta do pekel.
Kolem sebe mám skupinu lidí, kterých si vážím a kteří mi dokážou říct i opačný názor. Zároveň žiju normálně v tomhle městě – chodím mezi lidi, na běžné akce, do hospody. Ten kontakt s realitou mám přirozeně a myslím si, že je normální svůj názor měnit. Když si promluvím s několika lidmi a přesvědčí mě, tak ho změním a něco si z toho odnesu.
Co byste poradil mladému člověku, který uvažuje o vstupu do politiky?
Za mě je v politice nejdůležitější jít do toho s jasnou vizí. Člověk musí vědět, co chce. Spousta lidí vstupuje do politiky jako do výtahu k moci nebo vlivu. To je podle mě špatně.
Já jsem do komunální politiky šel s tím, že žiju v tomhle městě a chci, aby se mi tu dobře žilo. V té době mě vůbec nenapadlo, že budu jednou primátorem. Ta základní motivace – místo, kde chci žít a kde chci, aby žily moje děti – zůstala.