Popadni šanci za pačesy
76 ǀ POSITIV MAN 2026
Zažil jste dobu telegramů, čekání na telefonní
spojení i dnešní digitální svět. Jsme dnes díky
rychlosti efektivnější, nebo jen roztěkanější?
Záleží na přístupu k věci. V Americe jsme spali na zemi,
ale koupili první počítač. Měl jsem jich přes padesát
a skládal jsem si je sám, protože počítače v prodeji
jsou již zastaralé. K počítačům jsem však vždy přistu-
poval jako k lopatě, jako k pracovnímu nářadí, které
mi usnadňovalo život, vylepšovalo práci a urychlovalo
dosažení mých cílů.
Na žádném počítači jsem nikdy neměl hru. Počítač,
tablet i mobil, to vše je ohromné nářadí, které zrychlu-
je práci, ale i náš život. Bohužel výsledek té práce má
v dnešní době krátký život a výrobky končí na smetišti
předčasně z potřeby dalšího zisku. K zábavě by měl
sloužit míč, kolo, lyže a podobné věci.
Ve škole jste měl čtyřky z češtiny, a přesto jste napsal
řadu knih. Co byste vzkázal lidem, kterým někdo
kdysi řekl, že na něco nemají?
K mnoha věcem je třeba i talent k dosažení mistrovství.
Každý však může zvládnout vše, co si umane. Pravda,
může to trvat trochu déle než odborníkovi. Chce
to jen chtít, pustit se do toho a vydržet.
V mé době základní vzdělání končilo v osmé třídě závě-
rečnou zkouškou, něco jako maturitou, a ve čtrnácti le-
tech se musel každý z nás rozhodnout pro životní cestu.
Práce byla povinná od šestnácti let. Ve škole jsem měl
do 7. třídy čtyřku z češtiny a ruštiny. Rozmluvili mi práci
námořníka, že jen oklepává rez a maluje, a na kapitána
jsem neměl. Miloval jsem přírodu, ale a na lesníka mne
pro špatné známky nevzali, a tak jsem se v osmé třídě
začal usilovně učit a ukončil jsem ji s vyznamenáním,
k údivu všech učitelů.
Na radu, že řemeslo má zlaté dno, jsem se šel učit zed-
níkem, kam chodili pětkaři a ti, co se nedostali jinam. Já
si však předsevzal, že budu pokračovat na průmyslov-
ku. Dokonce jsem dálkově studoval stavařinu a to i bě-
hem základní vojenské služby. I dnes se stále něčemu
učím a je mi 83 let. Základem je touha.
Je nějaký moment ve vašem životě, do něhož byste
se rád vrátil, který byste si jeden den zopakoval?
Těch momentů je hodně. Převážně jsou to momenty
ocenění, ať již za sportovní úspěchy, tak za pracovní
a společenskou činnost. Nezapomenutelný je můj do-
jezd první plavby kolem světa v Polsku, kde mne vítali
desítky tisíc lidí. V Bohumíně to bylo v menší míře,
ale doma. Čtyřnásobné ocenění nejlepšího jachtaře
roku ve třech různých zemích bylo stejně nezapome-
nutelné, stejně jako cena Stříbrného delfína z rukou
premiéra Anglie za druhé místo závodu přes Atlantik
a stejně tak trofeje za vyhrané etapy v závodě ko-
lem světa. To ve mně vždy má patriotská duše jásala.
Stejně tak bych si zopakoval ocenění amerického
senátu státu Rhode Island a pak ocenění americkým
prezidentem Ronaldem Reaganem jako Čecha a na-
opak jako Američana ocenění stříbrnou medailí na-
ším Senátem a vyznamenání prezidentem Zemanem.
Klidně bych si zopakoval uvedení do síně slávy
nebo převzetí ocenění za celoživotní pracovní přínos
společnosti, jako cenu Kantuty, cenu Mezinárodního
festivalu outdoorových filmů, nebo uznání v Polsku
cenou Konrada, nebo cenou Velkého Kolosa. Bylo
to mnohokrát, kdy jsem byl pyšný na úspěšnou repre-
zentaci své rodné země a stejně tak lidí kolem mne,
kteří mi nezištně pomáhali.
Kdybyste měl shrnout svou životní strategii do jedné
věty pro muže, kteří chtějí posílit tělo i ducha,
jak by zněla?
Člověk musí mít štěstí, aby zakopl o nějakou životní
příležitost. Když se to stane, musí ji popadnout za pa-
česy a realizovat. Nesmí šanci oddalovat výmluvou
na cokoliv, co by měl udělat dříve. Také na tu šanci, ať
je jakákoliv, musí být perfektně připraven, aby ji mohl
s úspěchem realizovat. To znamená od školních let si
všímat života kolem, sledovat, co dělají jiní, učit se,
zkoušet a experimentovat.
Také bych doporučil zamyslet se nad slovy americ-
kého prezidenta Kennedyho, který k mladým lidem
pronesl: „Neptejte se, co vám dá vaše země, ale co vy
děláte pro ni.“ V mém mládí jsem neznal tuto moudrost,
ale nějakým zázrakem jsem se jí řídil. Již jako student
jsem vyprojektoval a brigádnicky se spolužáky postavil
záchody v parku Boženy Němcové v Přívoze. Po nástu-
pu do zaměstnání jsem dobrovolně pracoval v komisi
výstavby v Bohumíně. Tam jsem se podílel na mnoha
projektech, a pak organizoval bezplatnou formou bri-
gádnické činnosti řadu staveb pro své spoluobčany,
jako cestičky v parku, letní kino, samoobsluhu v sou-
sední vesnici, přírodní koupaliště Kališok, rozsáhlou lo-
děnici pro oddíl jachtingu, nebo dětský tábor s několi-
ka chatkami, kde celé léto zazníval smích, ale také akce
stejného charakteru pro mého zaměstnavatele, jako
provoz Feropuru nebo výrobnu Čistých plynů. Svoji
energii jsem tehdy věnoval jen tak s pouhým uspokoje-
ním, že to vše bude sloužit lidem kolem mě.
Je faktem, že když jsem zakopl o svou životní šanci
a začal ji realizovat, všichni kolem mi ochotně pomohli,
za což i po letech všem děkuji.
Pokud něco kopírujete, tak danou věc
můžete jen o něco málo vylepšit.
Proto je třeba hledat originální myšlenku,
originální řešení.
| Text: Monika Ševčíková, foto: Richard Konkolski