Koučuj sám sebe Život je vzdělávání
70 ǀ POSITIV MAN 2026
A kde si dobíjíte své vnitřní baterky?
Má práce je velice náročná na cestování. To mě sice
baví méně, ale naučil jsem se ten čas využít a zpříjem-
nit si ho. Koučuji po telefonu nebo dělám rozhovory.
Cestování mi také poskytuje prostor k přemýšlení
a srovnání si myšlenek. V těchto momentech načer-
pám energii, kterou mohu vydat na práci s klientem.
Část dne tedy potřebuji trávit i sám se sebou, dobít si
baterky četbou knih, sportem.
V dnešní době jste hodně známý i díky digitálnímu
světu. Jak vnímáte sociální sítě? Je toho někdy moc
a potřebujete detox?
Je to jako se vším – všeho s mírou! Je to úžasný pomoc-
ník, ale špatný pán. Některé mé digitální aktivity při-
pravují moji studenti, já sám v této oblasti moc aktivní
nejsem. Neinvestuji do reklamy či kampaní.
A dokonce mám třeba i digitální stopu, která vů-
bec není moje, což je například můj fanklub
nebo účet na Facebooku. Spravuji pouze jeden účet
na Instagramu, i když existuje i druhý na mé jméno,
ten ale není můj. Já žádný detox nepotřebuji, protože
tam trávím opravdu minimum času, nic netvořím. Mně
to tak vyhovuje, ani nechci na sítích trávit více času
nebo se jim nějak věnovat.
Kdy jste si řekl: „Já už vím, čím chci být,
co budu dělat.“
Jako malý kluk jsem měl sen být hokejistou, pak jsem
se ve třiadvaceti letech zranil a sen se rozplynul. Chtěl
jsem ale u sportu zůstat. Podařilo se mi stát se trené-
rem, zažil jsem krásné věci, včetně trénování národ-
ního týmu, no ale život mě nasměroval trošku jinam.
Byl to pořád stejný trenérský kolotoč, budujete tým,
konec sezóny, cvak, letní příprava, cvak a když to jede-
te po patnácté, tak ty impulzy slábnou.
Jsem z doktorské rodiny a vždy mě zajímalo fungování
mozku. Asi proto jsem se trošku odklonil a začal jsem
se do hloubky zajímat o části sportovního výkonu,
což je ten subjektivní svět sportovce, ty emoce. Takže
má kariéra určitě nebyla naplánovaná, že bych ve dva-
ceti letech věděl, že se budu chtít zabývat sportovní
psychologií, určitě ne.
Kde čerpáte inspiraci pro svou práci?
Inspiraci čerpám ze života, z knih, ze setkávání
se ze zajímavými lidmi, z cestování, studiem. Já poklá-
dám vzdělání za neoddělitelnou součást života. Mě
to baví, rád čtu, studuji a hledám nové věci. A vlastně
i život sám je vzdělání, kdy pozorujete, vnímáte, stu-
dujete. Nedovedu si představit, že bych někdy skončil
a už se dál nevzdělával. Přijde mi to absurdní. Pro mě
je normální, že každý den přečtu pár stránek z nějaké
knihy a něco nového se naučím, třeba i od lidí, které
školím, nebo se inspiruji na některé z konferencí.
Kde se vidíte za pět let? Uvažujete o tom někdy?
Ani moc ne, je to na mě daleko, plánuji spíše v krat-
ších intervalech. Pracovně bych chtěl například letos
dopsat knihu o self-koučinku. Kniha by měla inspirovat
čtenáře k uvědomění si, že koučovat se v mnoha ob-
lastech de facto může každý sám. A to je něco, co vní-
mám z praxe, a začalo to lidi zajímat.
Kdo je podle Vás kouč?
Záleží, jaká kritéria použijete. Kouč je ten, kdo na to má
„papír“. Kouč je také vlastně ten, kdo pracuje se sub-
jektivním světem lidí, koučem je částečně každý rodič,
učitel, manažer, lékař, prostě každý, kdo pracuje s lid-
mi. Slovo kouč pochází již z Řecka, kde kouč prová-
děl studenta studiem, lyceem či akademií. My všichni
bychom se mohli inspirovat určitými koučovatelskými
technikami nebo přístupy.
Kdybyste měl zítra investovat veškerý svůj volný čas
do jedné dovednosti, kterou byste se naučil?
Já si myslím, že sebeovládání. Sebeovládání – ovlá-
dat svůj subjektivní svět, nechtěné myšlenky, ovládat
své vnitřní dvojče. To je pro mě něco, co zkoumám
a co mě ohromně zajímá. V tom sportovním světě mě
okamžitě napadá schopnost ovládat ty obavy a stra-
chy, se kterými se ten hráč setkává buď během hry,
nebo před hrou.
Jeden z těch velkých zabijáků je lpění
na výsledcích – silná emoční vazba k cíli,
ale malá emoční vazba k cestě.
| Text: Jana Frydrych, foto: PhDr. Marian Jelínek, Ph.D., Vraslav Polívka