Koučuj sám sebe Život je vzdělávání

Co může být pochvalou nebo úspěchem? Pro PhDr. Mariana Jelínka, Ph.D., je podstatné, že si večer může říct, že celý den, daná přednáška nebo práce měly smysl. Rozebereme, jak se dostal ke sportovní psychologii nebo co mentálně ubíjí dnešní manažery, a jak z toho ven.

Zaměřujete se převážně na jednotlivce nebo celé týmy, a to ve sportovním nebo i byznysovém prostředí? 

Zaměřuji se na práci se subjektivním světem. Neřeším, jestli jde o sportovce nebo byznysmena. Kdybych to měl vyjádřit v procentech, tak je to půl na půl. Věnuji se firmám či sportovním celkům jako týmům, ale také jednotlivcům individuálně. A ještě existuje třetí oblast, školství, neboť aktivně vyučuji na vysoké škole. Můj pracovní týden se dělí mezi firmy, sport a školství.

Nastíníte nám váš pracovní týden? Jak zvládáte celou organizaci?

Můj pracovní týden se skládá z věcí, které mi většinově zařizuje má kolegyně, z hlediska času, time managementu a požadavků, které přicházejí od firem, sportovních klubů či rodičů sportovců přes web. 

A pak je skupina, kterou si řídím sám, a to jsou vrcholoví sportovci. S těmi si například plánuji telefonické hovory, protože mými klienty jsou také hráči z americké NHL a podobně. Organizační poměr tvoří asi 80 % agentka a 20 % já sám.

Podle jakých kritérií si vybíráte své klienty? 

Já si nějak moc nevybírám, vždy si s daným klientem musíte nějak sednout, a to vyplyne až po první schůzce, proto se s nimi snažím sejít. Někdy už kolegyně vyhodnotí, zda jsem vhodný pro určitého klienta, zda jsem schopen mu pomoct.

Setkáváte se s rodiči mladých sportovců, kteří vás osloví s problémy svých sportujících dětí a věří, že pokud osloví vás, tak se vše spraví, jako mávnutím kouzelného proutku?

To je samozřejmě špatný názor, ale bohužel dost častý. Nejen proto, spíš pracuji se staršími sportovci, kteří už jsou za sebe zodpovědní. Je to „čistší“ vztah, vy a sportovec, kdežto u mladších je to sportovec – rodič – a vy. Mladší klienty doporučuji spíše svým žákům z Newton University, postgraduálního oboru Mentální koučink manažerů a sportovců.

Jak Vás nejlépe uvést do problému?

Jasně definované požadavky jsou pro mě lepší, protože pak vím, že tohle se ode mě očekává a já hledám jasnou cestu, respektive způsob, jak na to mám jít, anebo taky můžu říct: „Nezlobte se, v tomhle vám nepomůžu, neumím, nevím, jak pomoci.“ Díky tomu se potká očekávání obou stran, aby tam byla radost z provedené práce. A to je vlastně to, co my chceme, co nám dává smysl. Ideální je, když klient umí specifikovat brzdící bariéry ve svém subjektivním světě a chce je odstranit.

Identifikujete, co je zabijákem mentálního zdraví dnešního moderního manažera střední nebo velké firmy?

Jeden z těch velkých zabijáků je lpění na výsledcích – kvantifikovatelných parametrech výkonu. Musím vyhrát, musím tohoto dosáhnout. Jedná se o častou situaci – silná emoční vazba k cíli, ale malá emoční vazba k cestě! Prvním krokem k řešení této situace je si to jasně uvědomit, že příliš ulpívám na výsledku bez emoční vazby k cestě. 

Nejen proto je důležité sebepoznání. My se často rozvíjíme, ale neznáme sami sebe. Je velmi důležité vědět v čem jsem dobrý, v čem jsem špatný, respektive mít správnou sebereflexi. A podle toho se pak mohu rozhodnout, jak dále pokračovat. Zda s tím chci, nebo nechci něco dělat. Takže manažer, pokud má správnou sebereflexi, může si pak stanovit cestu, jak tuto věc změní či zlepší. Problém je, když si myslí, že je dobrý, ale on není, když si myslí, že maká, ale on nemaká atd.

Co vám dělá v životě radost? 

Miluji život. Takže vlastně život sám! Kromě toho moc věcí. Třeba práce. Samozřejmě že jsou věci, které vás tam těší méně nebo více, ale mě ta moje jednoduše baví. Proto možná pracuji relativně hodně, včetně víkendů. 

A kde si dobíjíte své vnitřní baterky? 

Má práce je velice náročná na cestování. To mě sice baví méně, ale naučil jsem se ten čas využít a zpříjemnit si ho. Koučuji po telefonu nebo dělám rozhovory. Cestování mi také poskytuje prostor k přemýšlení a srovnání si myšlenek. V těchto momentech načerpám energii, kterou mohu vydat na práci s klientem. Část dne tedy potřebuji trávit i sám se sebou, dobít si baterky četbou knih, sportem.

V dnešní době jste hodně známý i díky digitálnímu světu. Jak vnímáte sociální sítě? Je toho někdy moc a potřebujete detox?

Je to jako se vším – všeho s mírou! Je to úžasný pomocník, ale špatný pán. Některé mé digitální aktivity připravují moji studenti, já sám v této oblasti moc aktivní nejsem. Neinvestuji do reklamy či kampaní. 

A dokonce mám třeba i digitální stopu, která vůbec není moje, což je například můj fanklub nebo účet na Facebooku. Spravuji pouze jeden účet na Instagramu, i když existuje i druhý na mé jméno, ten ale není můj. Já žádný detox nepotřebuji, protože tam trávím opravdu minimum času, nic netvořím. Mně to tak vyhovuje, ani nechci na sítích trávit více času nebo se jim nějak věnovat.

Kdy jste si řekl: „Já už vím, čím chci být, co budu dělat.“ 

Jako malý kluk jsem měl sen být hokejistou, pak jsem se ve třiadvaceti letech zranil a sen se rozplynul. Chtěl jsem ale u sportu zůstat. Podařilo se mi stát se trenérem, zažil jsem krásné věci, včetně trénování národního týmu, no ale život mě nasměroval trošku jinam. Byl to pořád stejný trenérský kolotoč, budujete tým, konec sezóny, cvak, letní příprava, cvak a když to jedete po patnácté, tak ty impulzy slábnou.

Jsem z doktorské rodiny a vždy mě zajímalo fungování mozku. Asi proto jsem se trošku odklonil a začal jsem se do hloubky zajímat o části sportovního výkonu, což je ten subjektivní svět sportovce, ty emoce. Takže má kariéra určitě nebyla naplánovaná, že bych ve dvaceti letech věděl, že se budu chtít zabývat sportovní psychologií, určitě ne. 

Kde čerpáte inspiraci pro svou práci? 

Inspiraci čerpám ze života, z knih, ze setkávání se ze zajímavými lidmi, z cestování, studiem. Já pokládám vzdělání za neoddělitelnou součást života. Mě to baví, rád čtu, studuji a hledám nové věci. A vlastně i život sám je vzdělání, kdy pozorujete, vnímáte, studujete. Nedovedu si představit, že bych někdy skončil a už se dál nevzdělával. Přijde mi to absurdní. Pro mě je normální, že každý den přečtu pár stránek z nějaké knihy a něco nového se naučím, třeba i od lidí, které školím, nebo se inspiruji na některé z konferencí. 

Kde se vidíte za pět let? Uvažujete o tom někdy?

Ani moc ne, je to na mě daleko, plánuji spíše v kratších intervalech. Pracovně bych chtěl například letos dopsat knihu o self-koučinku. Kniha by měla inspirovat čtenáře k uvědomění si, že koučovat se v mnoha oblastech de facto může každý sám. A to je něco, co vnímám z praxe, a začalo to lidi zajímat.

Kdo je podle Vás kouč?

Záleží, jaká kritéria použijete. Kouč je ten, kdo na to má „papír“. Kouč je také vlastně ten, kdo pracuje se subjektivním světem lidí, koučem je částečně každý rodič, učitel, manažer, lékař, prostě každý, kdo pracuje s lidmi. Slovo kouč pochází již z Řecka, kde kouč prováděl studenta studiem, lyceem či akademií. My všichni bychom se mohli inspirovat určitými koučovatelskými technikami nebo přístupy. 

Kdybyste měl zítra investovat veškerý svůj volný čas do jedné dovednosti, kterou byste se naučil? 

Já si myslím, že sebeovládání. Sebeovládání – ovládat svůj subjektivní svět, nechtěné myšlenky, ovládat své vnitřní dvojče. To je pro mě něco, co zkoumám a co mě ohromně zajímá. V tom sportovním světě mě okamžitě napadá schopnost ovládat ty obavy a strachy, se kterými se ten hráč setkává buď během hry, nebo před hrou.