Popadni šanci za pačesy

Lidé dnes platí za temné místnosti, aby byli sami a přemýšleli. Richard Konkolski si v panelovém bytě v Bohumíně v roce 1968 postavil loď Niké, s níž jako první Čech třikrát sólo obeplul svět. Co zažíval sám na širém oceánu a jak z kluka ze země bez moře udělal kapitána – s plány na plány, radostí z dřiny i návratem pomoci dál?

Narodil jste se v Bohumíně, daleko od oceánu. Co kluka z vnitrozemí táhne na cestu kolem světa? 

Člověk se nenarodí a hned ho nenapadne vydat se objevovat svět. K takovému rozhodnutí musí dojít nějakým vývojem. U mne to byl zájem o moře, mořeplavce a objevy, pak stavba lodních modelů a také prostředí. V mém mládí byl v Bohumíně rybník i na hlavní třídě. Tam, kde je dnes škola, byly čtyři, kousek za městem další a nedaleko i soutok Odry s Olší.

V deseti letech jsem postavil první kajak z novin slepených olejovou barvou. V šestnácti jsem začal se závodním jachtingem. Po deseti úspěšných letech jsem přešel na námořní jachting a po prvním sólo závodě přes Atlantik teprve došlo na první sólo plavbu kolem světa.

Když jste byl sám uprostřed oceánu, co se ve vás odehrávalo?

Od raného dětství jsem měl povinnosti, stejně jako moji kamarádi kolem, a nemusel jsem se hledat. Každá moje námořní plavba měla nějaký cíl, který jsem si předurčil dávno předtím, než jsem se na plavbu začal připravovat. Při plavbě jsem pak nedumal, ale především vynakládal veškerou energii k dosažení stanoveného cíle a mé myšlenky se točily kolem toho. Samozřejmě, že jsem při tom vychutnával přírodu a objevoval svět, a také se o poznatky dělil s ostatními psaním reportáží, knih a prostřednictvím rozhlasových a filmových dokumentů.

Byla to plavba, která vás v životě stála nejvíc sil?

Celý život jsem dřel, abych dosáhl svých cílů. Zklamání je součástí pokusů o to. Ne vše se podaří a na možný neúspěch a zklamání musí být člověk připraven a musí to vzít jako ponaučení. 

Nejvíce energie jsem ztratil v boji s byrokracií, se závistí a nepřejícností lidí, s maloměštáctvím a lidskou hloupostí. Z té ostatní dřiny jsem měl vždy potěšení a zadostiučinění. Jakoukoliv práci jsem vždy dělal s radostí a snažil se ji dělat tak dokonale, abych se pod ni mohl s hrdostí podepsat – ať to bylo cokoliv, třeba čištění záchodů. 

Nucená emigrace byla možnou eventualitou při odjezdu na závod kolem světa bez patřičného souhlasu, ale odebrání našeho rodného občanství dnešním systémem bylo velkým zklamáním.

Řekl jste, že jste měl vždy plán, náhradní plán a ještě náhradní plán k náhradnímu plánu. Jak byste tuto filozofii vysvětlil dnešním lídrům?

Je to jednoduché. Ne každý plán se podaří uskutečnit a většinou narazí na nějakou překážku a problém, který je třeba zdolat. Pro takový případ, abych neztrácel čas, jsem měl připraven rozpracovaný náhradní plán, který mi bleskově pomohl řešit vzniklý problém a mnohdy vybrat i jinou cestu řešení.

Také jsem míval hrubé obrysy plánu pro ten náhradní plán. Takže když se objevil neschůdný problém hlavního plánu, tak na jeho místo nastupoval náhradní plán a ten náhradní plán náhradního plánu jsem pak okamžitě dále rozpracoval jako náhradní a také vymýšlel nový náhradní plán toho náhradního plánu.

Tím jsem byl vždy připraven na všechny možné překážky, mohl okamžitě řešit vzniklé problémy, a to navíc s úsměvem, což bylo vždy velmi důležité. Ty překážky v plánech mi většinou vytvářeli závistiví lidé a ti nesnášejí, když tu jejich překážku překročíte s úsměvem na rtech.

V byznysu se hodně mluví o vizích. Vy hovoříte o plánu. Jaký je podle vás rozdíl?

Mít vizi je nezbytné, je to ale jen záblesk a světlo na konci tunelu. K tomu, abyste se k němu dostali, musíte mít jasný, dobře rozpracovaný plán, který vám
řekne přesně, jak se k tomu světlu dostat, abyste zbytečně nezkoušeli, nebloudili a neztráceli čas.

Co byste řekl mladému podnikateli, který má nápad, ale pořád čeká na ideální podmínky?

Ideální podmínky neexistují a pokud jsou, tak se rychle mění. Když má někdo strach z daných podmínek a není schopen se jim přizpůsobit, nebo je vyřešit, tak ať nejde do byznysu a raději si najde šéfa, který mu řekne, co má dělat.

Jak si podle vás člověk uchová vlastní myšlení, když každý sleduje toho druhého?

Především nepovídat. Nesdělovat své myšlenky na sociálních sítích dříve, než je zrealizujete. Pokud něco kopírujete, tak danou věc můžete jen o něco málo vylepšit. Proto je třeba hledat originální myšlenku, originální řešení. To vyžaduje úsilí a práci. Jen tak máte šanci na úspěch dříve, než vás začnou kopírovat ostatní.

Podařilo se mi realizovat řadu prvenství jak v práci, tak ve sportu. Byla to dřina a vyžadovalo to náklady, ale zadostiučinění z úspěchu je veliké.

Zažil jste dobu telegramů, čekání na telefonní spojení i dnešní digitální svět. Jsme dnes díky rychlosti efektivnější, nebo jen roztěkanější?

Záleží na přístupu k věci. V Americe jsme spali na zemi, ale koupili první počítač. Měl jsem jich přes padesát a skládal jsem si je sám, protože počítače v prodeji jsou již zastaralé. K počítačům jsem však vždy přistupoval jako k lopatě, jako k pracovnímu nářadí, které mi usnadňovalo život, vylepšovalo práci a urychlovalo dosažení mých cílů. 

Na žádném počítači jsem nikdy neměl hru. Počítač, tablet i mobil, to vše je ohromné nářadí, které zrychluje práci, ale i náš život. Bohužel výsledek té práce má v dnešní době krátký život a výrobky končí na smetišti předčasně z potřeby dalšího zisku. K zábavě by měl sloužit míč, kolo, lyže a podobné věci.

Ve škole jste měl čtyřky z češtiny, a přesto jste napsal řadu knih. Co byste vzkázal lidem, kterým někdo kdysi řekl, že na něco nemají?

K mnoha věcem je třeba i talent k dosažení mistrovství. Každý však může zvládnout vše, co si umane. Pravda, může to trvat trochu déle než odborníkovi. Chce to jen chtít, pustit se do toho a vydržet. 

V mé době základní vzdělání končilo v osmé třídě závěrečnou zkouškou, něco jako maturitou, a ve čtrnácti letech se musel každý z nás rozhodnout pro životní cestu. Práce byla povinná od šestnácti let. Ve škole jsem měl do 7. třídy čtyřku z češtiny a ruštiny. Rozmluvili mi práci námořníka, že jen oklepává rez a maluje, a na kapitána jsem neměl. Miloval jsem přírodu, ale a na lesníka mne pro špatné známky nevzali, a tak jsem se v osmé třídě začal usilovně učit a ukončil jsem ji s vyznamenáním, k údivu všech učitelů. 

Na radu, že řemeslo má zlaté dno, jsem se šel učit zedníkem, kam chodili pětkaři a ti, co se nedostali jinam. Já si však předsevzal, že budu pokračovat na průmyslovku. Dokonce jsem dálkově studoval stavařinu a to i během základní vojenské služby. I dnes se stále něčemu učím a je mi 83 let. Základem je touha.

Je nějaký moment ve vašem životě, do něhož byste se rád vrátil, který byste si jeden den zopakoval?

Těch momentů je hodně. Převážně jsou to momenty ocenění, ať již za sportovní úspěchy, tak za pracovní a společenskou činnost. Nezapomenutelný je můj dojezd první plavby kolem světa v Polsku, kde mne vítali desítky tisíc lidí. V Bohumíně to bylo v menší míře, ale doma. Čtyřnásobné ocenění nejlepšího jachtaře roku ve třech různých zemích bylo stejně nezapomenutelné, stejně jako cena Stříbrného delfína z rukou premiéra Anglie za druhé místo závodu přes Atlantik a stejně tak trofeje za vyhrané etapy v závodě kolem světa. To ve mně vždy má patriotská duše jásala. 

Stejně tak bych si zopakoval ocenění amerického senátu státu Rhode Island a pak ocenění americkým prezidentem Ronaldem Reaganem jako Čecha a naopak jako Američana ocenění stříbrnou medailí naším Senátem a vyznamenání prezidentem Zemanem. Klidně bych si zopakoval uvedení do síně slávy nebo převzetí ocenění za celoživotní pracovní přínos společnosti, jako cenu Kantuty, cenu Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, nebo uznání v Polsku cenou Konrada, nebo cenou Velkého Kolosa. Bylo to mnohokrát, kdy jsem byl pyšný na úspěšnou reprezentaci své rodné země a stejně tak lidí kolem mne, kteří mi nezištně pomáhali.

Kdybyste měl shrnout svou životní strategii do jedné věty pro muže, kteří chtějí posílit tělo i ducha, jak by zněla?

Člověk musí mít štěstí, aby zakopl o nějakou životní příležitost. Když se to stane, musí ji popadnout za pačesy a realizovat. Nesmí šanci oddalovat výmluvou na cokoliv, co by měl udělat dříve. Také na tu šanci, ať je jakákoliv, musí být perfektně připraven, aby ji mohl s úspěchem realizovat. To znamená od školních let si všímat života kolem, sledovat, co dělají jiní, učit se, zkoušet a experimentovat. 

Také bych doporučil zamyslet se nad slovy amerického prezidenta Kennedyho, který k mladým lidem pronesl: „Neptejte se, co vám dá vaše země, ale co vy
děláte pro ni.“ V mém mládí jsem neznal tuto moudrost, ale nějakým zázrakem jsem se jí řídil. Již jako student jsem vyprojektoval a brigádnicky se spolužáky postavil záchody v parku Boženy Němcové v Přívoze. Po nástupu do zaměstnání jsem dobrovolně pracoval v komisi výstavby v Bohumíně. Tam jsem se podílel na mnoha projektech, a pak organizoval bezplatnou formou brigádnické činnosti řadu staveb pro své spoluobčany, jako cestičky v parku, letní kino, samoobsluhu v sousední vesnici, přírodní koupaliště Kališok, rozsáhlou loděnici pro oddíl jachtingu, nebo dětský tábor s několika chatkami, kde celé léto zazníval smích, ale také akce stejného charakteru pro mého zaměstnavatele, jako provoz Feropuru nebo výrobnu Čistých plynů. Svoji energii jsem tehdy věnoval jen tak s pouhým uspokojením, že to vše bude sloužit lidem kolem mě. 

Je faktem, že když jsem zakopl o svou životní šanci a začal ji realizovat, všichni kolem mi ochotně pomohli, za což i po letech všem děkuji.