Redakční rada

REDAKČNÍ RADA V Praze mi bylo po Ostravě smutno Dokud jsem nezačala jezdit do Těšína na burzu a nakupovat kazety a cédéčka, tak jsem si myslela, že budu učitelkou. Láska k hudbě mě ale dovedla do Rádia Čas, kterému jsem nakonec zůstala věrná několik let. V pozici šéfky programu a marketingu jsme to spolu s týmem společně dotáhli na dvojku regionálního trhu v ČR. S úctou ke všem ostatním říkám, že mne formoval právě majitel Času, Radim Pařízek. Když jsem si třeba myslela, že už nic víc nevymyslím a nedokážu, že to prostě více a lépe nejde, tak řekl, že je třeba začít konečně něco dělat. Po takové škole se už bojíte máločeho. Při práci jsem ještě stihla dálkově vystudovat Ostravskou univerzitu, protože přece všechno jde. Při tehdejším pokrytí rádia se dál, myslím si, posunout už nešlo, a proto jsem se přesunula do Prahy. Pracovala jsem v celoplošném Impulsu, ale bylo mi smutno. Po Ostravě a Ostravanech. Po několika letech jsem se do milovaného města vrátila zpět, i když nejsem rodačkou z Ostravy, ale pocházím z Valašska. Sedm let jsem pak strávila v ostravském studiu České televize jako vedoucí 6 ǀ POSITIV 4/2021 dramaturgyně Dobrého rána. V době pandemie, kdy jsme stále vysílali bez přerušení, přišla výroba dalšího živého magazínu. Na novém programu ČT3, jenž vznikl v rekordním čase a zaznamenal už od samého počátku velký ohlas, jsme přinášeli zejména seniorům praktické rady a tipy v cyklu Život na třetí. Se štěstím na kolegy – profesionály v oboru se vyrábět dařilo. Stovky hostů a nejrůznějších témat, nic se nedá změnit ve střižně, platí to, co se vám právě povede. A vidí to celá republika. Bydlím v Ostravě-Zábřehu. Jako malá jsem pořád chtěla s mamkou jezdit tramvají na nákupy do centra. Do obchodního domu. I proto, že pojedeme kolem Vítkovic. Tedy skrz Vítkovice. Železo, trubky, obří vrata, vlaky mezi provozy – to všechno mě fascinovalo už tehdy. Pořád si říkám, jak to mohl někdo tak dokonale domyslet? Kompletní výroba v jednom místě. Hlavní objekty zůstaly dodnes vesměs zachovány, i když už plní zcela jiný účel. Je to unikum, zvláštní jedinečná krása. Vídám ji teď denně. Když se lámalo tisíciletí, říkala jsem si, že je přece úžasné, že žiju zrovna v této době. Možná jsme výjimeční, když prožijeme změnu jedničky na dvojku v letopočtu. Slavili jsme před radnicí, i přes propálené bundy od rachejtlí měli skvělou náladu a byli šťastní. Tehdy jsem jen matně tušila, že před dvěma roky proběhl ve Vítkovicích poslední odpich a že se někde řešila budoucnost obřího areálu. Díky Janu Světlíkovi, Josefu Pleskotovi a dalším – pro mne skutečně osvíceným lidem – to dopadlo dobře. Nemusíte se mnou souhlasit, můžete si v místě představovat něco jiného, ale troufám si říct, že to nebude nic, co ohromí a zaujme i za hranicemi tak moc jako právě Dolní Vítkovice. Těším se na všechny podobně smýšlející či jen zvědavé na to, zda je u nás v Oblasti všechno opravdu tak ohromné, jak se zdá na fotkách. Je to ohromné! Jak velikostí, tak historickým významem. Mgr. Renata Červená, manažerka marketingu, Dolní oblast Vítkovice