SuperStar, dvě vysoké školy a sny bez hranic
www.posiv.cz ǀ 103
WOMAN
„bistra”, ve kterém jsme prodávali speciální párky v ro-
hlíku. Byly fakt vytuněné a makali jsme na nich všichni.
Výdělek jsme použili pro náš maturitní ples, ale taky jsme
část peněz darovali do Havířovské nemocnice na caniste-
rapie. Ve škole jsem se naučila spoustu věcí o praktickém
fungování firmy, které teoreticky vypadají v pohodě, ale
až v reálném světě člověk naráží na věci, které by ho jen
s učebnicí v ruce nikdy nenapadly. Zrovna tyto zkušenos-
ti dodnes využívám v rámci svých osobních projektů. Je
toho hodně, co jsme si na naší střední mohli prakticky
vyzkoušet, nejen se biflovat z knížek.
1
st
International School of Ostrava nabízí mezinárodní
vzdělávací program. Jak vnímáte přínos tohoto typu
vzdělávání?
Bavilo mě, že jsem měla téměř všechny předměty v ang-
ličtině, vlastně kromě češtiny jako povinného předmětu
i celou maturitu. Líbilo se mi, že jsme měli ve škole jak
zahraniční učitele, tak studenty. To nás nutilo mluvit ang-
licky všude, nejen v hodinách, ale i o přestávkách na cho-
dbách školy.
Mohla byste uvést konkrétní zkušenost ze školy, která
Vám významně pomohla rozvíjet Vaše dovednosti?
Jednoznačně mezinárodní cena vévody z Edinburghu
DOFE, která rozvíjí studenty ve čtyřech oblastech: doved-
nost, pohyb, dobrovolnictví, a nakonec expedice v příro-
dě. Tento projekt jsem brala jako výzvu, zvolila jsem si
projekty, které jsem měla dlouho na svém seznamu přání,
ale asi bych se do nich bez této motivace neměla odvahu
sama pustit. Třeba jsem díky tomu uběhla půlmaraton
nebo jsem uspořádala benefiční koncert pro onkologicky
nemocnou vrstevnici Katku. To byl pro mne asi nejsilněj-
ší zážitek, protože se nám pro ni podařilo vybrat přes
40 000 Kč.
DOFE byla pro mne tak velká srdcovka, že po maturitě
jsem s nimi v Praze začala spolupracovat jako koordi-
nátorka pro Střední Čechy. Naučila jsem se spoustu no-
vých věcí a přivedla na tuto super cestu desítky nových
studentů.
Studujete dvě vysoké školy v Praze. Je to pro vás hodně
náročné? Dá se to vůbec stíhat?
Je to hlavně časově náročné, ale baví mě to. Studuji dru-
hým rokem práva a žurnalistiku na Karlově univerzitě
v Praze. Na obou školách jsem si našla spoustu přátel a zá-
roveň mi každá fakulta dává něco jiného. Práva jsou hod-
ně o disciplíně, v žurnalistice se můžu kreativně vyřádit.
Přes semestr je to v pohodě, nejhorší je zkouškové. To se
fakt musím zavřít doma, pořádně si všechno naplánovat
a jen se učit. Jsou čtyři měsíce v roce, kdy mě nikdo ne-
vidí, protože jenom sedím doma nad knížkami. Myslím si
a doufám, že jsem se za prvák naučila pracovat s časem
a umím si to všechno dobře naplánovat, to je na studiu
dvou vysokých škol najednou snad to nejdůležitější.
Kde se vidíte za pět až deset let? Máte už nyní jasnou
představu o tom, jakým směrem by se měla ubírat Vaše
kariéra?
Za pět let už budu mít, doufám, všechno úspěšně dostu-
dováno. To je můj hlavní cíl. Ráda bych v průběhu této
doby vycestovala na zahraniční studijní pobyt, obě školy,
na které chodím, nabízí spoustu těchto příležitostí. Ale co
jednou budu dělat? To nevím.
V životě si teď otevírám hodně nových pracovně profes-
ních dveří, uvidím, kterými nakonec projdu a kam mě
život zavede. Mám okolo sebe spoustu vrstevníků, kte-
ří už od základní školy vědí, že chtějí být lékaři, soudci,
advokáty, protože to třeba dělají rodiče nebo je to jejich
sen. Obdivuji je za to. Já jsem si dlouho myslela, že budu
zpěvačka, ale žádné konkrétní „seriózní“ povolání jsem
nikdy ve svých snech neměla a myslím si, že i toto je úplně
v pohodě.
Mám pocit, že je na mladé lidi vyvíjený strašný tlak na to,
že musí vědět, co je bude v dospělosti živit. Vlastně se
nás na to ptali už od základky – čím chceš jednou být? Jak
to mám v deseti, patnácti, nebo vlastně i teď ve dvaceti
letech vědět, co mě bude jednou celý život živit?
Já patřím k těm, kteří mají hodně ideálů, chopí se každé
nabízené šance a dělají všechno, co je baví. Věřím, a vlast-
ně se mi to už několikrát v mém životě potvrdilo, že mě
na nejlepší životní cestu přivedou příležitosti, osud a taky
trocha nezbytného štěstí. Nemyslím si, že je to ukázka ne-
dostatku cílevědomosti. Vím, co chci – chci být úspěšná,
prospěšná, chci dělat to, co mě baví a co mě dobře uživí.
Součástí tohoto mého životního filozofického balíčku je
proto zároveň hromada píle, důvěryhodnost, důslednost
i pozitivní nastavení a odvaha nebát se zkoušet nové věci.
Tuhle myšlenku prezentuji i na svých sociálních sítích, kde
mě uklidňují ti, kteří mě sledují, že to mají podobně.
Nemyslím si, že jsme proto ztracená generace, jen si
v tuto chvíli užíváme krásu nevědomosti a těšení se na vý-
zvy a příležitosti, které nám život přinese. Budu advokát-
ka, moderátorka zpráv nebo zpěvačka? Nebo všechno
dohromady? Uvidíme, povíme si o tom za pět až deset
let. Každopádně se na všechno, co přijde, už teď těším!
Děkuji za rozhovor.
Nemyslím si, že jsme proto ztracená
generace, jen si v tuto chvíli užíváme
krásu nevědomos.
Nic není nemožné – stačí jen cht.