Crhák: “Because Life Is Wonderful”
www.posiv.cz ǀ 81
WOMAN
Začátek se stále odkládal, posouval, měnilo se zadání
a najednou se vytrácela původní vize a smysl. V určité
chvíli jsem si uvědomila, že cesta, kterou se projekt ubí-
ral, pro mě ztrácí smysl. Nevěděla jsem, co bych do toho
mohla ještě přinést, jaká je má přidaná hodnota. Cítila
jsem, že už to dál lidsky nezvládnu. Byl to složitý mix
pracovního tlaku, politických her, mezinárodních kultur-
ních rozdílů. A já tehdy udělala těžké rozhodnutí: odejít.
Rezignovala jsem s vědomím, že to může znamenat ko-
nec mé pozice. A právě tehdy přišlo něco nečekaného
– během pár týdnů mi přišlo několik různých nabídek
z jiných částí firmy. Lidé ocenili, že jsem zůstala věrná
sama sobě a co oni cítili, já pojmenovala.
S rozhodnutími často přichází chyby. Co vás naučily?
Je nějaká, která vás posunula nejvíc?
Chyb a omylů mám za sebou hodně a zpětně jsem za
ně vděčná. Nejvíc mě naučily situace spojené s lidmi.
V projektovém managementu hodně záleží na tom,
s kým pracujete. Někdy jsem měla možnost vybírat si
tým, jindy ne. A i když jsme dělali důkladná výběrová
řízení, ptali se správně a spoléhali i na intuici, stalo se, že
dva z deseti nebyli tou správnou volbou.
A to bych chtěla říct všem, kdo si myslí, že dobrý tým je
jen otázka štěstí. Není. Za každým fungujícím týmem je
spousta hledání, zkoušení i zklamání. A někdy to prostě
neklapne, a to ne proto, že by někdo selhal, ale protože
se jako lidé vyvíjíme různými směry.
Na vašem webu jste se popsala jako „šťastná
máma“. Jak jste toho dosáhla?
Do třiceti jsem work-life balance neřešila. Cestovala
jsem, pracovala naplno, chtěla něco dokázat. Severská
kultura mě naučila vážit si rovnováhy a chránit si čas pro
sebe, pro rodinu i pro to, co mi dává energii. Přesto jsem
dvakrát balancovala na hraně vyhoření. Pomohlo mi od-
dělit práci a volno, třeba vypnutím pracovního telefonu
po páté, večerními aktivitami jen pro sebe, jako je kera-
mika, jóga nebo squash, nebo tím, že odchod z kancelá-
ře představoval jasný přechod mezi rolemi.
Dnes je to složitější. Jsem freelancerka a máma, moje
dny jsou rozfázované podle školky. Brzy ráno trochu
práce, pak školka, dopoledne klienti, workshopy, ško-
lení, odpoledne čas se synem, večer se často k práci
vracím. Trvalo mi, než jsem se v tom naučila pohybo-
vat. Dlouho jsem měla pocit, že musím všechno stíhat.
Chvíli mi trvalo, než jsem si na ten rytmus zvykla. A hlav-
ně jsem si musela dovolit nestihnout všechno. Přijmout,
že den není závod, ale série vln, že si mohu věci rozdělit
a dodělat je „po večerní pohádce“.
Máte životní moto nebo princip, kterým se řídíte?
V různých obdobích jsem měla různá motta. Jako mana-
žerka jsem říkala klientům: „Neslibuji vám projekt bez
problémů. Slibuji, že je budu řešit proaktivně.“ Dnes je
moje motto jednodušší a možná i hlubší: „Protože život
je skvělý.“ Proč dělat věci s úsměvem, proč se stále učit,
proč poznávat sama sebe, proč se potkávat s lidmi, proč
koučovat? Protože můžeme.
Koho koučujete nejčastěji? Kdo jsou vaši klienti?
Na začátku jsem věřila, že koučink je pro každého. Dnes
vím, že funguje hlavně tehdy, když člověk opravdu chce
něco změnit. Nejčastěji pracuji s lidmi z byznysového
prostředí, s manažery a manažerkami, kteří vedou týmy,
nesou odpovědnost a zároveň hledají, jak zůstat sami
sebou. Mají na sebe nároky, čelí tlaku okolí i rychlosti
dnešní doby.
Přicházejí na mou „koučovací půdičku“, prostor klidu
a důvěry, kde se nemusí přetvařovat ani nic dokazovat.
Koučink vnímám jako rozhovor, který otevírá nové po-
hledy, přináší uvolnění a často i návrat k sobě. Podporuji
všechny, kdo chtějí růst, rozvíjet své vize, zvládat změny
a dívat se na sebe z různých perspektiv, aby mohli vědo-
mě růst a rozkvétat ve svém životě i práci.
Pracujete pouze s jednotlivci?
Pracuji jak s jednotlivci, tak s týmy. Spolupracuji s fir-
mami, které vnímají koučink a mentoring jako součást
rozvoje. Skupinová práce je specifická. Často pomáhá
otevřít témata, která byla v týmu dlouho přehlížená.
V bezpečném prostoru lze pojmenovat i skryté napětí
či toxické chování a tím otevřít cestu ke změně v týmu
i firmě.
Jaké jsou hlavní rozdíly mezi koučinkem,
mentoringem a supervizí? A co byste doporučila
jednotlivcům či firmám?
Koučink, mentoring a supervize jsou tři odlišné přístupy
k rozvoji a každý se hodí pro jinou situaci. Koučink je
rozhovor, kde kouč nedává rady, nesoudí, ale klade otáz-
ky, naslouchá a vytváří prostor pro vlastní uvědomění.
Mentoring staví na sdílení zkušeností, kdy mentor radí,
dává příklady a pomáhá najít cestu na základě vlastních
zkušeností.
Sparing partnerství kombinuje mentoring a koučink a je
ideální pro manažery, kteří potřebují podporu i prostor
pro vlastní úvahy.
Supervize je naopak rozhovor dvou odborníků, kdy ten
jeden přináší téma k rozhovoru a ten druhý vytváří bez-
pečný prostor.
Do hloubky podobné pojmy a principy rozebírám ve
svých online kurzech Excellent Coach, které doporučuji
každému, kdo se chce v koučinku rozvíjet.
Firmám doporučuji začít rozhovorem, který pomůže
zmapovat a vyjasnit si aktuální situaci. Následuje fáze
mentoringu či konzultace, kde hledáme směr a mož-
nosti. A teprve poté přichází koučink nebo sparring
partnering, což je skvělý prostor pro růst, změnu a nové
pohledy.
Děkuji za rozhovor.
Uvědomila jsem si, že moje role
není radit, ale klást otázky,
které rozhýbou myšlení.