Moravskoslezský kraj symbolem moderní energetiky, ale bez iluzí

Vodíkové autobusy mezi Ostravou a Havířovem, výhled i pro železniční tratě, nebo plány na první tuzemský SMR v Dětmarovicích. Hejtman Moravskoslezského kraje Josef Bělica v rozhovoru hovoří o energetické budoucnosti regionu a o tom, jaké postavení v ní bude mít vodík vedle jádra.

V posledních měsících často hovoříte o malých modulárních reaktorech. Jak přesně SMR zapadají do rozvoje vodíkového hospodářství v kraji?

Malé modulární reaktory beru jako jednu z možností, jak do budoucna zajistit stabilní energii pro Moravskoslezský kraj. Jsme průmyslový region, který potřebuje velké množství spolehlivé elektřiny. A tu dnes neumí dodat ani obnovitelné zdroje, ani evropské regulace, které často míří mimo realitu našeho kraje. SMR mohou být jedním z řešení, protože vyrábějí elektřinu bez výkyvů, a zároveň umožňují využít část výkonu na výrobu vodíku, když je spotřeba nižší.

Vodík není konkurent jádra. Spíš se mohou doplňovat. Když je elektřiny dost, může jít část do elektrolýzy. Ale není to také žádná energetická spása. Je to technologie, která může dávat smysl tam, kde je průmysl a kde je potřeba stabilní energie. Bez ní se kraj nikam neposune. Jinými slovy, jádro je jediný stabilní zdroj, který může nahradit uhlí a vyrábět energii za dostupné ceny.

Kdy a kde by v kraji mohl stát první malý modulární reaktor? Počítá se s tím, že by zásoboval i výrobu vodíku?

V Česku se teď posuzují tři lokality, u nás se nejčastěji mluví o Dětmarovicích. Je to místo, které má infrastrukturu, zkušené lidi a hlavně průmysl v okolí. Z našeho pohledu je to logická volba. Reálně se o prvních projektech mluví pro druhou polovinu třicátých let. Primárně by šlo o zdroj elektřiny pro průmysl. A pokud bude vodík dávat ekonomický smysl, je logické, že část výkonu může jít i na jeho výrobu. Dětmarovice jsou navíc symbolické. Ne jako místo útlumu, ale modernizace. Desítky let byly spojeny s uhlím, jednou mohou vyrábět energii bez emisí. 

Kraj mluví o vodíkových autobusech a dalších formách bezemisní mobility. Který segment je dnes nejblíže reálnému nasazení?

Nejdál jsou vodíkové autobusy. Máme smlouvu na linky mezi Ostravou a Havířovem a od roku 2028 tam mají jezdit první čtyři vodíkové vozy v běžném provozu. Je to pilotní projekt, na kterém si ověříme techniku i ekonomiku. Autobusová doprava je dnes nejpřipravenější - trh, servis i infrastruktura. Potenciál má i železnice, hlavně tam, kde by elektrifikace byla příliš drahá. Ale nechceme zavádět technologie jen proto, že jsou „moderní“. Chceme reálná data a rozhodování podle toho, co se osvědčí.

Budou vodíkové pohony podmínkou v tendrech na nové vlaky a autobusy?

Ne. Naší prioritou je bezemisní doprava, ale zároveň technologická neutralita. Někde budou lepší baterie, jinde vodík. V Polsku vidíme, že vodík funguje hlavně u velkých flotil. U nás chceme nejdřív piloty, zkušenosti a čísla. Vodík už není laboratorní experiment, ale pořád je to technologie, která musí dávat ekonomický smysl.

Jaké investice do vodíkové infrastruktury budou v příštích pěti letech nejdůležitější?

Jsou to tři oblasti. Za prvé výroba vodíku: Bez dostatečné a cenově dostupné energie nemá vodík šanci. Současná evropská pravidla pro „zelený vodík“ jsou pro průmyslové regiony mimo realitu. Firmy potřebují stabilní energii, ne ideologii. Kraj se musí bránit „zelenému teroru“, který ohrožuje konkurenceschopnost průmyslu. 

Za druhé přeprava a distribuce: Plnicí stanice, lokální zdroje, úprava bioplynu, mísení s vodíkem. Nečekáme na vodíkovod z Německa. Chceme využít to, co máme doma. 

A za třetí průmysl: Energeticky náročné podniky budou potřebovat nové technologie, ale jen ty, které jsou ekonomicky udržitelné.

Kraj bývá označován za lídra „vodíkových údolí“ mezi uhelnými regiony. Co rozhodne o tom, zda si tuto pozici udrží?

Rozhodne jednoduchá věc, a to, jestli se z pilotních projektů a strategií stanou skutečné investice. Máme výhodu v tom, že u nás spolupracují firmy, univerzity i veřejná správa. A také v širší územní spolupráci, protože energetika se nedá dělat v hranicích jednoho kraje. Zároveň ale platí, že vodík není jediná cesta. Budoucnost kraje bude kombinací jádra, inovací,
chytrého průmyslu a technologií, které dávají ekonomický smysl. Stejně jako jsme byli symbolem uhlí a oceli, můžeme být symbolem moderní energetiky, ale bez iluzí a bez ideologických tlaků.