STYL
Radúzi, jak vzpomínáte na své začátky
a ostravskou konzervatoř?
Vzpomínám, že už odmalička jsem byl časově dost vytížený kluk. V Rožnově, odkud
pocházím, jsem hrál hokej, tenis a chodil
do dramaťáku v místní „Zušce“. Skloubit
vše dohromady bylo dost náročné, mamka
byla často takový můj osobní taxikář a převážela mne z jednoho kroužku do druhého.
Myslím, že doma absolutně nepočítali s tím,
že se jednou budu některým z těchto koníčků živit. V patnácti mě najednou napadlo,
že bych mohl zkusit konzervatoř v Ostravě.
Vzali mě a já si teprve tam začal pořádně
uvědomovat, co taková profese vlastně obnáší, jak náročnou cestu mám před sebou.
Rodiče mne do Ostravy nechtěli ani pustit.
Musel jsem je přemlouvat a doma si obhájit
svůj sen. Maminka to nesla dost těžce a oplakala to. Bylo mi patnáct, najednou jsem se
musel postarat sám o sebe, zařídit bydlení, vlastně jsem jako kluk z malého města
v „drsné Ostravě“ najednou předčasně dospěl. Ale byly to naprosto skvělé čtyři roky,
nikdy bych neměnil. Konzervatoř mi přinesla spoustu výborných kamarádů (nyní kolegů), příležitostí být blízko k profesionálním
62 ǀ POSITIV 4/2019
hercům a divadlům v Ostravě nebo Českém
Těšíně a v neposlední řadě jsem tam potkal
svou budoucí ženu. Ostravské divadlo je obrovský pojem, koncentrace talentů. Mluví se
o něm po celé republice.
divadle. Znala mě ze školy z nejrůznějších
předváděček, projektů a oslovila mne. Přišlo
první pražské hostování, následovaly dvě
další a poté nabídka na angažmá ve „zlaté
kapličce“.
Proč jste nezkusil po konzervatoři nějakou
ostravskou scénu?
Zcela upřímně jsem se na to necítil. Připadal
jsem si přece jen trošku nedospěle. Mým
snem bylo jít po konzervatoři na pražskou
DAMU, dál studovat a moje přítelkyně navíc dostala angažmá v Baletu pražského Národního divadla, takže logicky mě to táhlo
za ní. Když mě tehdy po závěrečném třetím
kole, kdy nás zbylo z více než tří set uchazečů necelých dvacet, nakonec nevzali, byla
to pro mě opravdu obrovská rána a doslova
se mi zhroutil svět. Nebýt taťky, přihlášku
na JAMU si ani nepodám, neboť do Brna
jsem vůbec nechtěl. Paradoxně jsem se
pak vlastně díky JAMU do Prahy a do Národního divadla dostal. Zoja Mikotová, profesorka na JAMU, hledala nového představitele Káje k Pavle Beretové, Ivě Janžurové
a Vladimíru Javorskému do pohádky Sněhová
královna, kterou zrežírovala ve Stavovském
JAMU prý nebyla žádný med, měli jste přísnou ruskou režisérku...
Ano, to je pravda. Oproti Ostravě, kdy jsem
mohl hostovat po divadlech a téměř denně
chodit na nějaké představení, jsem v Brně
trávil veškerý svůj čas ve škole. Oxana Smilková, vedoucí našeho ateliéru, po nás vyžadovala neustálé soustředění, tvrdou disciplínu, dostávali jsme spoustu úkolů, prováděli
nejrůznější emoční tréninky a ve škole jsem
byl denně, a to včetně sobot, vždy téměř
od desíti do desíti. Z ateliéru nás vyhazoval
až vrátný, který chodil na večerní obchůzky
a zavíral školu. Bylo to opravdu dost intenzivní, fyzicky i psychicky náročné, ale myslím, že teď už vydržím opravdu všechno.
Po absolvování JAMU přišla Praha a Národní
divadlo byla pro Vás jasná volba?
Tak jednoduché to nebylo. Měl jsem sice v Národním nějakou hostovačku, ale absolutně