STYL

Radúzi, jak vzpomínáte na své začátky

a ostravskou konzervatoř?

Vzpomínám, že už odmalička jsem byl časově dost vytížený kluk. V Rožnově, odkud

pocházím, jsem hrál hokej, tenis a chodil

do dramaťáku v místní „Zušce“. Skloubit

vše dohromady bylo dost náročné, mamka

byla často takový můj osobní taxikář a převážela mne z jednoho kroužku do druhého.

Myslím, že doma absolutně nepočítali s tím,

že se jednou budu některým z těchto koníčků živit. V patnácti mě najednou napadlo,

že bych mohl zkusit konzervatoř v Ostravě.

Vzali mě a já si teprve tam začal pořádně

uvědomovat, co taková profese vlastně obnáší, jak náročnou cestu mám před sebou.

Rodiče mne do Ostravy nechtěli ani pustit.

Musel jsem je přemlouvat a doma si obhájit

svůj sen. Maminka to nesla dost těžce a oplakala to. Bylo mi patnáct, najednou jsem se

musel postarat sám o sebe, zařídit bydlení, vlastně jsem jako kluk z malého města

v „drsné Ostravě“ najednou předčasně dospěl. Ale byly to naprosto skvělé čtyři roky,

nikdy bych neměnil. Konzervatoř mi přinesla spoustu výborných kamarádů (nyní kolegů), příležitostí být blízko k profesionálním

62 ǀ POSITIV 4/2019

hercům a divadlům v Ostravě nebo Českém

Těšíně a v neposlední řadě jsem tam potkal

svou budoucí ženu. Ostravské divadlo je obrovský pojem, koncentrace talentů. Mluví se

o něm po celé republice.

divadle. Znala mě ze školy z nejrůznějších

předváděček, projektů a oslovila mne. Přišlo

první pražské hostování, následovaly dvě

další a poté nabídka na angažmá ve „zlaté

kapličce“.

Proč jste nezkusil po konzervatoři nějakou

ostravskou scénu?

Zcela upřímně jsem se na to necítil. Připadal

jsem si přece jen trošku nedospěle. Mým

snem bylo jít po konzervatoři na pražskou

DAMU, dál studovat a moje přítelkyně navíc dostala angažmá v Baletu pražského Národního divadla, takže logicky mě to táhlo

za ní. Když mě tehdy po závěrečném třetím

kole, kdy nás zbylo z více než tří set uchazečů necelých dvacet, nakonec nevzali, byla

to pro mě opravdu obrovská rána a doslova

se mi zhroutil svět. Nebýt taťky, přihlášku

na JAMU si ani nepodám, neboť do Brna

jsem vůbec nechtěl. Paradoxně jsem se

pak vlastně díky JAMU do Prahy a do Národního divadla dostal. Zoja Mikotová, profesorka na JAMU, hledala nového představitele Káje k Pavle Beretové, Ivě Janžurové

a Vladimíru Javorskému do pohádky Sněhová

královna, kterou zrežírovala ve Stavovském

JAMU prý nebyla žádný med, měli jste přísnou ruskou režisérku...

Ano, to je pravda. Oproti Ostravě, kdy jsem

mohl hostovat po divadlech a téměř denně

chodit na nějaké představení, jsem v Brně

trávil veškerý svůj čas ve škole. Oxana Smilková, vedoucí našeho ateliéru, po nás vyžadovala neustálé soustředění, tvrdou disciplínu, dostávali jsme spoustu úkolů, prováděli

nejrůznější emoční tréninky a ve škole jsem

byl denně, a to včetně sobot, vždy téměř

od desíti do desíti. Z ateliéru nás vyhazoval

až vrátný, který chodil na večerní obchůzky

a zavíral školu. Bylo to opravdu dost intenzivní, fyzicky i psychicky náročné, ale myslím, že teď už vydržím opravdu všechno.

Po absolvování JAMU přišla Praha a Národní

divadlo byla pro Vás jasná volba?

Tak jednoduché to nebylo. Měl jsem sice v Národním nějakou hostovačku, ale absolutně