Ostravský sen (inzerce) (3. strana)

STYL Radúzi, jak vzpomínáte na své začátky a ostravskou konzervatoř? Vzpomínám, že už odmalička jsem byl časově dost vytížený kluk. V Rožnově, odkud pocházím, jsem hrál hokej, tenis a chodil do dramaťáku v místní „Zušce“. Skloubit vše dohromady bylo dost náročné, mamka byla často takový můj osobní taxikář a převážela mne z jednoho kroužku do druhého. Myslím, že doma absolutně nepočítali s tím, že se jednou budu některým z těchto koníčků živit. V patnácti mě najednou napadlo, že bych mohl zkusit konzervatoř v Ostravě. Vzali mě a já si teprve tam začal pořádně uvědomovat, co taková profese vlastně obnáší, jak náročnou cestu mám před sebou. Rodiče mne do Ostravy nechtěli ani pustit. Musel jsem je přemlouvat a doma si obhájit svůj sen. Maminka to nesla dost těžce a oplakala to. Bylo mi patnáct, najednou jsem se musel postarat sám o sebe, zařídit bydlení, vlastně jsem jako kluk z malého města v „drsné Ostravě“ najednou předčasně dospěl. Ale byly to naprosto skvělé čtyři roky, nikdy bych neměnil. Konzervatoř mi přinesla spoustu výborných kamarádů (nyní kolegů), příležitostí být blízko k profesionálním 62 ǀ POSITIV 4/2019 hercům a divadlům v Ostravě nebo Českém Těšíně a v neposlední řadě jsem tam potkal svou budoucí ženu. Ostravské divadlo je obrovský pojem, koncentrace talentů. Mluví se o něm po celé republice. divadle. Znala mě ze školy z nejrůznějších předváděček, projektů a oslovila mne. Přišlo první pražské hostování, následovaly dvě další a poté nabídka na angažmá ve „zlaté kapličce“. Proč jste nezkusil po konzervatoři nějakou ostravskou scénu? Zcela upřímně jsem se na to necítil. Připadal jsem si přece jen trošku nedospěle. Mým snem bylo jít po konzervatoři na pražskou DAMU, dál studovat a moje přítelkyně navíc dostala angažmá v Baletu pražského Národního divadla, takže logicky mě to táhlo za ní. Když mě tehdy po závěrečném třetím kole, kdy nás zbylo z více než tří set uchazečů necelých dvacet, nakonec nevzali, byla to pro mě opravdu obrovská rána a doslova se mi zhroutil svět. Nebýt taťky, přihlášku na JAMU si ani nepodám, neboť do Brna jsem vůbec nechtěl. Paradoxně jsem se pak vlastně díky JAMU do Prahy a do Národního divadla dostal. Zoja Mikotová, profesorka na JAMU, hledala nového představitele Káje k Pavle Beretové, Ivě Janžurové a Vladimíru Javorskému do pohádky Sněhová královna, kterou zrežírovala ve Stavovském JAMU prý nebyla žádný med, měli jste přísnou ruskou režisérku... Ano, to je pravda. Oproti Ostravě, kdy jsem mohl hostovat po divadlech a téměř denně chodit na nějaké představení, jsem v Brně trávil veškerý svůj čas ve škole. Oxana Smilková, vedoucí našeho ateliéru, po nás vyžadovala neustálé soustředění, tvrdou disciplínu, dostávali jsme spoustu úkolů, prováděli nejrůznější emoční tréninky a ve škole jsem byl denně, a to včetně sobot, vždy téměř od desíti do desíti. Z ateliéru nás vyhazoval až vrátný, který chodil na večerní obchůzky a zavíral školu. Bylo to opravdu dost intenzivní, fyzicky i psychicky náročné, ale myslím, že teď už vydržím opravdu všechno. Po absolvování JAMU přišla Praha a Národní divadlo byla pro Vás jasná volba? Tak jednoduché to nebylo. Měl jsem sice v Národním nějakou hostovačku, ale absolutně