V letech 1994–2004 jsi byla sólovou zpěvačkou skupiny Red Hats. Co ti dala tato léta?

Na ta léta moc ráda vzpomínám. Red Hats byla dívčí country kapela, příznačně jsme všechny nosily červené klobouky. Zažila jsem s nimi úžasná dobrodružství. Jezdily jsme po Evropě – byly jsme na festivalech v Itálii, Polsku nebo Německu, v Anglii jsme měly dokonce i samostatnou čtrnáctidenní šňůru. Také mi ta léta dala docela velký dril ve zpěvu, člověk není “uzamčený” v jednom žánru. Country je docela pestré, obsahuje třeba prvky popu nebo swingu. Takže to byla docela dobrá škola.

Od roku 2003 jsi členkou muzikálového souboru Národního divadla moravskoslezského. Příští rok to tedy bude jubileum – 20 let. Kolik rolí jsi už za tu dobu ztvárnila?

To jsem nespočítala, ale zhruba před sedmi lety mi kamarád David Velčovský, tehdejší produkční, dal jako dárek velký plakát, kde mi vypsal všechny mé dosavadní role. Sama jsem se divila, jak moc jich bylo, na mnohé jsem už zapomněla.

V roce 2014 jsi získala svou první Cenu Thálie, protože jsi doslova zazářila v hudebním dramatu Edith a Marlene jako Edith Piaf. Letos jsi získala druhou Thálii za roli Ády Harrisové v muzikálu Květiny pro paní Harrisovou. Co ti tyto ceny přinesly?

Samozřejmě obrovskou radost, vždy jsou to emoce a překvapení. O to to bylo větší překvapení teď podruhé, to jsem opravdu nečekala, slovy božského Karla (smích). Ale kromě euforie a radosti to přináší určitou zodpovědnost. Je to závazek, člověk by měl pořád pracovat. U první Thálie jsem měla období, kdy jsem si myslela, že mi role Edith Piaf a s ní i první Thálie nepřinesly nic pěkného. Naštěstí to období trvalo jen chvíli a já znovu začala mít Thálii i roli Edith Piaf ráda. Podruhé je to opravdu nečekané a mám z ocenění ohromnou radost. Je to takové skleněné potvrzení, že to asi všechno klape a má to smysl.

Je něco, čeho jsi ve své profesi v tuto chvíli ještě nedosáhla? Nějaké vysněné přání?

Samozřejmě jsou role, které se mi moc líbí. Ráda občas zavtipkuji o roli Sally Bowles z muzikálu Kabaret – ústřední píseň z muzikálu zpívám a říkám si, že to je role, kterou jsem nikdy nezpívala. Už ji ani zpívat nebudu, protože na to nemám roky, na akcích ji ale zpívat můžu. Jsou i další role, které by se mi líbily, ale spíše to nechávám plynout. Teď mě čeká Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street, tam mám hlavní ženskou postavu, paní Lovettovou. To je pro mne velká výzva. Mým velkým přáním je mít za zády živou kapelu, protože mít za zády živou energii je snad to nejlepší, co si může zpěvák přát.

Ty jsi od dětství Ostravanka. Jaký je tvůj vztah k Moravskoslezskému kraji? Neláká tě Praha?

Měla jsem možnost si vyzkoušet zazpívat v pražské Hybernii, protože jsem tam hostovala v představení. Byla to fajn zkušenost, ale já bych ostravské divadlo nevyměnila za žádné jiné. Jsem tady spokojená a mám tu spoustu přátel. Praha jako město mě neláká už vůbec. Je strašně moc velké, je tam moc lidí. Čím jsem starší, tím více utíkám do klidu.

Dočetl jsem se, že ve volném čase ráda jezdíš na “čundry”, občas se projedeš na koni, zkoušela jsi i horolezectví. Je to tak?

K horolezectví jsem jen přičichla, vylezla jsem obtížnost 4 nebo 4+, kdo se v tom orientuje, pochopí. To je moje maximum. Měla jsem to moc ráda a všechno, co s tím souvisí. Ale už je to pryč, už nelezu.

Na čundry taky nejezdím pravidelně, ale když se naskytne vzácná příležitost, tak jedu. Teď mě vzala dcera na „miničundr“ a moc jsem si ho užila. Bylo to nádherné zase koukat na svět z koňského hřbetu a nechat si při cvalu vlát rozpuštěné vlasy. Ten pocit miluju.

Když jsme se viděli naposledy, prozradila jsi mi, že jsi nedávno cestovala i po Středním východě. Jaké to bylo?

Ano, to bylo asi před pěti lety. Neskutečnou náhodou jsem byla pozvána mou kolegyní a kamarádkou Terezou Kaveckou, abych se přidala k ní a její kamarádce na výlet do Izraele. Dva dny před odletem mi zařídily letenku a já letěla s nimi. Bylo to na pozvání jejího příbuzného Marka Halfara, který dělá válečného kameramana. Bylo to neskutečně úžasných pět dní, Marek se nám věnoval úplně naplno, vozil nás na místa, kde bychom normálně dlouho čekaly, nebo bychom je složitě hledaly. Ale on tam všechno perfektně znal a všude nás provedl. Pro mne to byly obrovské duchovní zážitky, které nikdy nezapomenu. Dvakrát jsme se setkali i s Jakubem Sántó a vzali nás s sebou i na válečnou reportáž do pásma Gazy. To byl obrovský adrenalin, byli jsme i svědky toho, jak izraelská základna sestřelovala raketu jen kousek od nás. To byl pro mne neskutečný zážitek a já si ani neuvědomovala, co se v té chvíli vlastně děje. Ale přesto nejsilnější byly zážitky duchovní – když jsme navštívili Jeruzalém, posvátnou řeku Jordán a několik dalších míst. Za to jsem Terce Kavecké velmi vděčná, sama bych se do Izraele asi nikdy nepodívala.

Tvůj zpěv je o emocích. Ty přenášíš i do svých dobročinných projektů, vybavuji si tvé foto na kolenou před panem biskupem Lobkowiczem. Co vzkážeš lidem dobré vůle?

To je hezká otázka. Já se budu asi opakovat, ale vzkázala bych, že základem je rodina. Vím, že to zní archaicky, možná i pateticky, ale opravdu od rodiny se odvíjí vše. Rodinné vztahy se dítě od malička učí, to se pak dále přenáší, dobré vlastnosti i ty špatné. Všichni víme, že když to v rodině nefunguje, člověk si to často nese do života dál. Musí projevit obrovskou statečnost a vůli, aby to změnil. A pak je tu naděje. To je tak neskutečně povzbuzující slovo. Je pro mě snad ještě silnější než láska nebo víra. Kde není naděje, tam není nic. Vím, že to je často těžké, člověk se brodí v problémech a nemá ani sílu ji vidět. Ale když ji člověk uvidí, tak to je to, proč se to všechno děje.

O tom jsou tvé dobročinné projekty? O šíření naděje?

Myslím, že trochu i ano, je potřeba pomoci aspoň drobností, nebo penězi. I když si člověk zdraví a život nekoupí. Alespoň něčím můžeme tomu člověku ukázat, že není úplně sám, že je tu někdo, kdo pomůže. Nejsem žádná matka Tereza, nedělám to pravidelně. Ale když mě někdo osloví s dobrým nápadem, jako například mobilní hospic Ondrášek, samozřejmě jsem tomu otevřená.

Pracuješ i jako pedagog. Jaké to je, předávat své zkušenosti mladé nadějné generaci, která nás jednou nahradí?

Já už učím asi 11–12 let, ale mám pocit, že to jsou sotva tři roky. Dostala jsem se k tomu náhodou: kolegyně, která mě znala z Red Hats, mi doporučila jít na konkurz na pedagoga muzikálového zpěvu. Myslela jsem, že to nemá smysl, ale šla jsem to zkusit a paní ředitelka mě vzala. Spolu se svými svěřenci jsem se začala učit i já. Protože jsem nikdy předtím neučila, začala jsem úplně od začátku. Ke každému z děcek mám osobní vztah, i když nevím, jestli je to tak správně. Beru je jako svoje děti, mám je ráda, i když jsem někdy i přísná. Až tak moc nechválím, spíše kritizuji, protože mám pocit, že je to více motivuje.Mám radost, když pak vidím, že je o nějakém studentovi slyšet, vidím ho na plakátě a tiše si pomyslím “jo, to je moje děcko” (smích).

Chtěla bys něco popřát našim čtenářům k Vánocům a do nového roku?

Čtenářům bych ráda upřímně popřála klidné a krásné Vánoce. Aby se tolik nehnali za hmotnými dary, ale obdarovávali své bližní spíše dary duše. A aby neztráceli naději a měli ji pevně ukotvenou ve svých srdcích a duších.

Hanko, děkuji za rozhovor. Ať se ti daří.

Text: Barbora Kubalová

Foto: Petr Hrubeš